BUDIŽ SVĚTLO

8. října 2017 v 22:35 | Kristián Zajíc
Dneska bych se s vámi rád zamyslel nad pojmem světlo. Nejprve jsem si to začal připravovat jen jako teologii - přehrabování se ve veršíčkách a vysvětlování pojmů atd., ale to není můj styl a po čase mi došlo, že je zapotřebí se podívat i na nějaký příběh a na něm to ukázat.
A když tedy budeme mluvit o světle, proč si nevybrat příběh o slepci, kterého Pán Ježíš uzdravil?


Marek 10. 46-52
46 Přišli do Jericha. A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák.
47 Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
48 Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
49 Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho!" I zavolali toho slepého a řekli mu: "Vzchop se, vstaň, volá tě!"
50 Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi.
51 Ježíš mu řekl: "Co chceš, abych pro tebe učinil?" Slepý odpověděl: "Pane, ať vidím!"
52 Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila." Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.

Lukáš 18.35-43
43Když se Ježíš blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral.
36 Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se to děje.
37 Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský.
38 Tu zvolal: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
39Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
40 Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli.
41 Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: "Co chceš, abych pro tebe učinil?" On odpověděl: "Pane, ať vidím."
42 Ježíš mu řekl: "Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila."
43 Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.

Stejný příběh a přece v každém jsou malé rozdíly. Proto jsem se rozhodl ho sm dát v obou variantách. V každém z nich jsou obdivuhodné detaily, nad kterými bych se chtěl pozastavit.

Přestože Lukáš je většinou ve svých evangeliích velice konkrétní a popisuje věci do detailů (viz ryby v síti), ve svém příběhu se zmiňuje jen o žebrákovi. Marek, který nemá své evangelium zas až tak podrobné, se zde zmiňuje o žebrákovi, který se jmenuje Bartimaios, syn Tiamiův. To už mi přijde dost podrobné, se dozvědět nejen jméno, ale i rodinu. To mě nutí si udělat domněnku, že se s ním Marek znal a nebo alespoň o něm podrobněji věděl....to znamená, že ten žebrák se učedníků nejspíš v budoucnu přidržel, možná se k nim i přidal. V následujících bodech bych se rád pozastavil nad tím, kam do našich životů Pán Ježíš přináší to své světlo.

1. Pán Ježíš nám přináší světlo...právě když jde ,,náhodou´´ kolem.

Bartimeos má den jako jiný. Přišel na své běžné místo, kde rozprostřel svůj plášť a doufal, že mu někdo ten den dá alespoň nějaký peníz, aby si měl za co koupit jídlo. Takových dnů už zažil tisíce. A přece v něčem byl vyjímečný a zlomový. Bartimeovi se změnil život.

Sedí si na svém místě a najednou slyší plno lidí kolem sebe. To už je divný, musí se dít něco vyjímečného. Zeptá se těch nejbližších, co se tam děje. Prochází tu Ježíš Nazaretský. Nic víc mu o něm neřekli. Jaká škoda. Umíte si to představit? Jdete kousek od Ježíše, následujete ho...a najednou se vás nějaký slepec zeptá, kdo to tam jde. Nevím jak vy, ale já bych tomu slepci chtěl co nejlépe popsat Ježíše v těch pár slovech, co bych stihl říct. Jde tu Ježíš, je to Boží Syn, mocný slovem i činem. Uzdravuje nemocné, křísí mrtvé, osvobozuje posedlé. Zastavil bouři, chodil po vodě atd....ale tito jeho následovníci, jediné co o něm stihli a asi i mohli říct, bylo, že je z Nazareta. Možná toho o něm víc nevěděli. Neměli co tomu Bartimeovi předat. Sami Ježíše asi neznali. Dokonce bych i řekl, že o Ježíši řekli to nejhorší svědectví, co mohli. Pohled Izraelců na Nazaret nejspíš nebyl moc dobrý.

Jan 1.43-49
43 Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: "Následuj mě!"
44 Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova;
45 Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: "Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta."
46 Natanael mu namítl: "Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" Filip mu odpoví: "Pojď a přesvědč se!"
47 Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: "Hle, pravý Izraelec, v němž není lsti."
48 Řekl mu Natanael: "Odkud mě znáš?" Ježíš mu odpověděl: "Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem."
49 "Mistře," řekl mu Natanael, "ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele."

Tito lidé, co Ježíše následovali, zatím udělali všechno špatně. A přece Boží cesty jsou úžasné.
Pán Ježíš jde jako ,,náhodou´´ okolo tohoto žebráka.
A v tom je to tajemství, které mě udivilo. Pán Ježíš nikdy nic nedělal náhodou. On nešel náhodou do Jericha a ani nešel náhodou okolo toho slepce. A stejně tak ani v našem životě Pán Ježíš nechodí jen tak náhodou okolo. On okolo nás chodí záměrně.
Zjevení 3.20 Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.
Pán Ježíš tu nepíše že náhodou jde okolo a tak zaklepe na dveře. On stojí přede dveřmi. Teď a tady. Slyšíš jeho tlučení? Vidíš Pána Ježíše, jak okolo tebe každý den prochází? Každý z nás se po něm musí každý den dívat. Protože okolo neobchází jen Pán Ježíš. Okolo obchází taky ten lev řvoucí - Satan. A ten touží po té samé věci, jako Pán Ježíš. Touží s námi večeřet. Ale Pán Ježíš je gentleman. On tluče na dveře. Nedobývá se tam páčidlem. Zatímco Satan je jako zloděj. On nevchází dveřmi, ale leze oknem. Proto se dívejme každý den okolo sebe, hledejme Pána Ježíše a střezme svj život před tím zlodějem.

A jestliže se rozhodneme ho následovat, vydávejem o něm dobré svědectví. Říkejme lidem o tom, co jsme s Pán Ježíšem zažili. Svědectví není o teorii. Teorii si můžou lidé přečíst na internetu. Ale pokud se někdo v našem okolí bude zajímat o to, co se tu ,,náhodou´´ děje, pak jim řekněme praxi - to, co jsme zažili. To je základ zvěstování evangelia - předávat to, co známe, co jsme zažili. Slepý člověk nemůže druhému slepci popsat, jak vypadá sluníčko, pokud ho sám neviděl.

2. Pán Ježíš nám přináší světlo...když ho voláme ze všech sil.

Zaujala mě další úžasná věc. Bartimeos se dozví, že jde o Ježíše z Nazareta a ihned na něho začne volat: Ježíši, synu Davidův....kdo mu to mohl říct? Vždyť ti následovníci mu řekli jen to, že je z Nazareta. To mi přijde HUSTÝ!!! A tady na zemi se to nikdy asi nedozvíme, jak se o Ježíši dozvěděl. Ale jisté je to, že věděl kým Ježíš je (oproti těm následovníkům)...přestože byl slepý, hluchý nebyl. A o Ježíši už musel někdy předtím slyšet. A to je ta druhá hustá věc. Boží cesty jsou o mnoho výš než ty naše.

Nevím jestli to znáte, ale já to zažívám žel celkem často. Měl jsem možnost vydat svědectví o Pánu Ježíši, ale nešlo mi to. Neřekl jsem úplně všechno, co jsem chtěl říct. A potom když přijdu domů, tak si začnu v hlavě přehrávat tu situaci a začnu si uvědomovat, jak jsem to mohl říct lépe a snadněji. Jak se říká, po bitvě je každý generál. Ale často přitom zapomínám na to, že Bůh je nad tím vším. Kdyby spasení nějakého člověka záviselo na tom, jestli mu řeknu všechno a nebo jen něco, tak by to bylo špatně. Kdybych se spoléhal na moji moudrost, bude to špatně. Když se nám něco nepovede, Bůh si to i tak dokáže použít. On s tím i počítá, že něco někdy zkazíme. Nechci tím říct, že to můžeme všechno klidně kazit. To ne. Mojí touhou je, abychom se učili vést Duchem svatým. Pán Ježíš jím byl vedený a jak můžeme vidět, nikdy neřekl nic na prázdno, nikdy nešel nikam zbytečně.

Ale chtěl bych, abychom viděli to, že Bartimeos se už někdy dříve o Ježíši dozvěděl a když mu pak někdo o něm řekne, že jde okolo, tak Bartimeos začne vyznávat Ježíše Synem Davidovým...to je pro židy označení zaslíbeného krále a spasitele. Bartimeos uvěřil, že Ježíš je ten zaslíbený král, spasitel...ale jak je vidět, s tím vyznáváním přichází i odpor jeho okolí. Dokud byl Bartimeos zticha, tak nikomu nevadil. Ale jakmile začne vyznávat Pána Ježíše spasitelem, tak se začnou ozývat odpůrci. Lidem se to nelíbí. A nejen nějakým ateistůma bezvěrcům. Lukáš se zmiňuje o tom, že ho začali okřikovat ti, co byli ve předu. A kdo byl vepředu? Pán Ježíš a jeho nejbližší. Nemůžu říct, že to byli přímo těch 12 učedníků, ale zřejmé je to, že to byli lidé, kteří ho následovali v těsné blízkosti. Nebyli to žádní vesničané, co se ,,jen tak´´ přišli podívat. Byli to jeho opravdoví následovníci. Proč jim to vůbec vadilo? Důvodů může být více. Ale jako nejpravděpodobnější byl strach. Bartimeos je v Markově evangeliu první člověk, co takhle naplno vyznal Pána Ježíše jako spasitele. A jak víme, Ježíš byl v hledáčku farizeů. Za chvilku ho čekal ten průvod po Olivetské hoře na oslátku, kde už to nebyl jen tento Bartimeos, kdo vyznával Pána Ježíše spasitelem. Tam už se k Bartimeovi přidalo více lidí. A taky že se farizeové ihned ozvali:

Lukáš 19.37-40
37 Když už se blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli.
38 Volali: "Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!"
39 Tu mu řekli někteří farizeové ze zástupu: "Mistře, napomeň své učedníky!"
40 Odpověděl: "Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení."

Když se Bartimea snažili umlčit, měl dvě možnosti. Buď by ztichl a ihned by se zbavil těch protivníků, a nebo musel přidat na hlasitosti. Bartimeos si zvolil správně. A i v tom je vidět jak se Pán Ježíš chová, řekněme ,,lišácky,,. Musel Bartimeos přidat na hlase, aby ho Pán Ježíš uslyšel? Je to vůbec možné, aby Pán Ježíš neslyšel? Když Bartimea slyšeli ti ve předu, pak ho musel slyšet i Pán Ježíš. Tak proč tedy Ježíš reagoval, až když Bartimeos přidal na hlase? Pán Ježíš si musel počkat, aby se ukázalo, jestli se Bartimeos bojí těch následovníků, nebo jestli se opravdu spoléhá na Pána Ježíše a je ochotný si pro něho vyřvat hlasivky.
A i v tomto bych chtěl poukázat na něco pro nás. Satanovi nevadí, pokud v kostelech a sborech zahříváme sedačky. Jemu ale začne vadit, jakmile začneme Pána Ježíše vyznávat jako svého spasitele. A začne se ozývat. S příchodem Pána Ježíše nepřichází jen uzdravení a pokoj, ale především i nepřítel. A snaží se nás co nejvíce oddálit. A nemusí to být lidé. Mohou to být životní zkoušky, pokušení, cokoliv...Ne jednoho člověka zastavila na cestě za Ježíšem těžká životní situace. Satan dává překážky, přes které doufá, že se nedostaneme. A to je právě ono. Když ten protivník přichází, máme jako Bartimeos dvě možnosti: buď zmlkneme a budeme si žít pohodlně a nebo začneme křičet ze všech sil. Pán Ježíš nás slyší. Ale s pomocí přichází až tehdy, když vidí, že o pomoc nejen voláme, ale doslova křičíme.

A nejen že Bartimeos vyznává Pána Ježíše jako spasitele, ale také vyznává svůj stav. A to je velice důležité.
S poznáním Pána Ježíše jako toho spasitele přichází i poznání nás samotných. Jestliže poznám toho bezhříšného Božího syna, pak si musím uvědomit i mojí hříšnost a ztracenost. Bartimeos na Ježíše volal: Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou. Proč by se měl smilovat? Slovo ,,smilovat se´´ znamená odpustit, přehlédnout vinu. Např. smilovat se může král nad někým, kdo si zaslouží trest. Tomu se říká milost.
A Bartimeos prosí o milost. Uvědomuje si, v jakém je stavu a uvědomuje si, že potřebuje milost - nezaslouženou pomoc...Kdyby to mělo být zasloužené, co by mohl Bartimeos Pánu Ježíši dát? Maximálně ten jeho plášť, což nejspíš byl jeho jediný majetek. A s tím se dostáváme k dalšímu bodu.

3. Pán Ježíš nám přináší světlo...když jsme ochotní se pro něho vzdát všeho, co máme.

Je to znovu Marek, kdo jde v tomto příběhu do detailů. Když si Pán Ježíš zavolá Bartimea, ten bez rozmýšlení odhodí svůj plášť, vyskočí a jde za ním. V dnešní době by na tom nic zvláštního nebylo. Tak si odložil bundu a šel. Ale v té době to byla pro Bartimea asi jediná jistota, co měl - plášť. Chránil ho před sluníčkem, před dešťem, byl to vlastně celý jeho domov. Vše co měl. A když ho Pán Ježíš k sobě zavolá, tak ho ihned zahodí. Dobře, to se může stát. Při vstávání mu upadl a tak si ho sebere potom. Ale takhle to být nemuselo. Určitě ne pro slepého člověka. Žebráci většinou v té době a ostatně i dneska seděli a sedí na nějakém místě v partě žebráků, tedy vedle sebe. A každý to málo, co měl, si musel hlídat před těmi ostatními. Kor když byl slepý. Obrat slepého člověka je jednoduché. Když mu to vezmeš, tak i kdybys okolo něho chodil každý den, tak to nezjistí. A tak v tom vidím něco víc než jen nějaké obyčejné upustění. Pán Ježíš ho k sobě zavolal a Bartimeos se zbavuje všeho, co mu mohlo bránit v té cestě. Za Pánem Ježíšem přichází s prázdnýma rukama, ale s hořícím srdcem. Vše co měl nechal na zemi na pospas ostatním. Možná si potom pro něj zašel, když už viděl...možná si ho vzal na tu cestu za Ježíšem. To už nevíme. Ale co je důležité, pro Bartimea jeho majetek ztratil hodnotu s pozváním Pána Ježíše.

Pán Ježíš určitě nechtěl, aby byl Bartimeus bez pláště. O ten tu nešlo. Ani u nás nejde o to, rozdat všechno svoje jmění a jít s prázdnýma kapsama. Myslím, že je to dost subjektivní. Třeba rozdat všechno své jmění chudým platilo pro toho boháče, se kterým se potkal Pán Ježíš jen chvilku před tímto slepcem.

Lukáš 18.18-23
18 Jeden z předních mužů se ho otázal: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"
19 Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš 'dobrý'? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.
20 Přikázání znáš: Nezcizoložíš, nezabiješ, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, cti otce svého i matku."
21 On řekl: "To všechno jsem dodržoval od svého mládí."
22 Když to Ježíš uslyšel, řekl mu: "Jedno ti ještě schází. Prodej všechno, co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!"
23 On se velice zarmoutil, když to slyšel, neboť byl velmi bohatý

Co tam bylo špatně? Že byl bohatý? Král David a Šalamoun byli také bohatí. To Bohu nevadí. Naopak, je to Bůh, kdo nám žehná a každému jinak a v jiných věcech. Problém ovšem je v tom, když to požehnání se nám stane bohem. Pro někoho to mohou být peníze. Pro někoho děti. Pro někoho práce, koníčky, manžel, manželka, vzdělání, zdraví, služba ve sboru. To jsou Boží požehnání v našich životech. Ale jakmile se díváme na ta požehnání a dáváme jim větší váhu než Bohu, tak potom se jich musíme zbavit a nebo změnit ten náš pohled.
Bartimeos na Boží zavolání odhodil co měl, vyskočil a utíkal za ním. A stejně tak i Pavel vyznává:

Filipským 3.4-9
4 Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc:
5 obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon - farizeus;
6 jde-li o horlivost - pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony.
7 Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu.
8 A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic,
9 abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista - spravedlností z Boha založenou na víře.

4. Pán Ježíš nám přináší světlo....skrze naší víru a chce, abychom ho předávali dál.

Pán Ježíš si Bartimea zavolá a jednoduše se ho zeptá, co by chtěl. Bartimeus má jedinou touhu - vidět. A jak to tak Pán Ježíš dělá, řekne: Prohlédni, tvoje víra tě zachránila.
Ne, nebyli to ti lidé, co ti o mně řekli. Nebyl to ani žádný chirurgický zákrok u očaře. Byla to tvoje víra. Bez víry se nedá zalíbit Bohu. Kdyby Bartimeus nevěřil, že je Ježíš schopný ho uzdravit, asi těžko by volal ze všech sil a už tuplem by neodhodil svůj plášť. Bartimeus tam přišel s vírou...a odešel s uzdravením. A nebyl to jen Bartimeus, kdo odtamtud odcházel obohacen. Lukáš nám popisuje, že Bartimeus je uzdravený a jde za Ježíšem. A lidi, kteří to viděli, vzdali chválu Bohu. Nejen že se z toho může radovat Bartimeus, ale i lidé okolo něho. A v tom je princip šíření evangelia. Byl jsi uzdravený od hříchu? Raduj se a lidé okolo na to budou reagovat.

Víra je něco, co nejde dokázat a přece v to spoléháme. Učme se spoléhat v Boží moc, Kristovu lásku a vedení Ducha svatého. Pokud najdeme víru v tyto tři věci, poté se staneme ,,nakažlivou´´ vůní Pána Ježíše.

2. Korintským 2.14-16
14 Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání.
15 Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí.
16 Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu.


Žalm 18.29-31
29Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot.
30S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu,
31s Bohem, jehož cesta je tak dokonalá! To, co řekne Hospodin, je protříbené. On je štítem všech, kteří se k němu utíkají.
 

Postav svůj život na skále

23. srpna 2017 v 20:57 | Kristián Zajíc
Lukáš 6.43-49
43 Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce.
44 Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny.
45 Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.
46 Proč mne oslovujete 'Pane, Pane', a nečiníte, co říkám?
47 Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je?
48 Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu. Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven.
49 Kdo však uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. Když se na něj proud přivalil, hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká."

Pán Ježíš vyučoval své učedníky a na konci toho učení poukazuje na to, že nestačí ho jen poslouchat, ale že to musejí také dokázat žít. Nebýt jen teoretikem. Tich bylo v chrámu dost. Pán Ježíš viděl, že lidé ho rádi poslouchají, a tak jim řekl podobenství o stavitelích a o základu na skále.

Když se ale podívám na učedníky, přijdou mi, jako by slyšeli co Pán Ježíš říká, ale přitom ho stále nechápou. Stále nemají vykopané ty duchovní základy. Pán Ježíš jim říká o tom, co se má stát a oni to stále nechápou. Připravuje je na to, že je bude muset na 3 dny opustit a pak se vrátit a stejně po jeho ukřižování se učedníkům zhroutí svět. A když se jim poté zjeví, tak tomu nevěří. Kdyby jim to neříkal...ale když jim to několikrát řekl a oni tomu stejně nevěřili a nechápali to, to už si říkám, jak je to možné.

A je to vidět i na jiných situacích. Pán Ježíš chodí 3 roky po celém Izraeli a předává lásku, hlásá Boží království,uzdravuje hříšníky. Nikoho neodsuzuje, dokonce ani nad farizei nezlomil hůl a stále se snaží jim poukázat na to, že On je tím mesiášem, přestože mu kvůli tomu hrozí smrt. Ale jakmile ho jedna vesnice nepřijme, učedníci by ji nejraději nechali spálit ohněm z nebe. A Pán Ježíš jim říká: Nevíte jakého jste ducha. Nepřišel jsem lidi zahubit,ale zachránit.

A pak zase Petr. V jednu chvíli Pána Ježíše provolá mesiášem a Božím Synem, a za chvíli ho Ježíš musí zastavit slovy: ,,Jdi mi z cesty satane.´´

Učedníci následovali Pána Ježíše, ale nechápali jeho slova. Slyšeli, ale stále ty jejich domy stály na písku. A Pán Ježíš si to uvědomuje a proto říká: Jan. 16. 7-13
7Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.
8On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud:
12Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli.
13Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.

A proto když Pán Ježíš odchází do nebe, tak jim přikáže, aby zůstali v Jeruzalémě, dokud na ně nesestoupí Duch svatý. Všichni jeho následovníci tehdy čekali, že Ježíš vybuduje nové království. Izrael byl pod nadvládou Římanů a všichni očekávali, že Ježíš bude tím revolucionářem, co je zachrání z této nadvlády. A jako by jim Pán Ježíš řekl: : Hele chlapi, vy jste bez Ducha svatého nepoužitelní. Vy byste si vzali vidle a šli byste na Římany. Počkejte až přijde Duch svatý, on vám to vysvětlí.

Proto i pro nás je základem toho duchovního domu Duch Pána Ježíše - Duch svatý. Nechme Ducha svatého, aby v našich životech převzal otěže a začal ho řídit on sám. Je napsáno: Nežiji už já, ale žije ve mne Kristus
Přestože je mnoho oblastí, kde je zapotřebí nechat Ducha svatého jednat, chtěl bych se dnes pozastavit u čtyř věcí, které mě v poslední době Pán Ježíš učil vydávat Duchu svatému.

1. POSTAV SVOJE VZTAHY NA PÁNU JEŽÍŠI

Vztahy lidí v našem okolí nám mohou krásně ukázat, jak moc hříšný tento svět je. Kam se podívám, tam vidím rozpadající se manželství, děti odcizená od svých rodičů, neúctu vnoučat ke svým prarodičům, přetrhaná rodinná pouta kvůli chamtivosti. Dříve nejlepší přátelé tzv. ,,na život a na smrt ´´se dnes sobě vyhýbají v supermarketech, jen aby se nemuseli ani pozdravit.

Slova ,,láska´´ a ,,přátelství´´ tak v dnešní době ztratila svou hodnotu, až bych řekl, že se často zaměnil jejich význam. Zbytečně se jimi plýtvá. A přitom vztah je veliké bohatství, něco vzácného, nádherného a taky křehkého. Dá se zničit i jedním špatným slovem.

Bůh nás utvořil k tomu, abychom měli vztah jak s ním, tak s každým jeho výtvorem. Ovšem byli jsme to my, kdo tuto křehkou ,,vázu´´ rozbili. A to je ta zpráva evangelia - že Bůh se vzdal svého jediného Syna, aby s námi mohl znovu vybudovat vztah.

Pán Ježíš nebyl pouze teoretik. Co učil, to také žil. Jen o pár veršů výše své učedníky učil o vztazích. Když vám někdo vezme košili, tak co, vezmete mu tu jeho? Ne. Pán Ježíš nás učí, že mu máme dát i kabát. A nebo když ti někdo dá facku, tak mu dáš dvě? Slyšel jsem o muži, kterého zastavili nějací jiní muži a posmívali se mu, že je věřící. A ten jeden mu řekl. Bible říká, že když ti dám facku, tak mi máš nastavit i druhou tvář. A ubalil mu pořádnou facku. A potom mu řekl: No tak to bychom měli jednu. Teď ještě tu druhou. A dal mu i na druhou tvář. A ten křesťan mu řekl: A víš co taky praví Boží slovo? Že nemáme být nikomu nic dlužní. A jak to dopadlo si můžete domyslet.

To ale není Duch Pána Ježíše. Takto se Pán Ježíš nechoval. Co Ježíš dělal, když ho přibíjeli ke kříži? Modlil se za ně. Prosil o milosrdenství. Přinášel své nepřátele před Boha ve své modlitbě. Stejně tak i Štěpánova poslední slova byla: "Pane, odpusť jim tento hřích!" A jak to dopadlo? Byl tam u toho muž jménem Saul. A přestože se stal pronásledovatelem církve, tato modlitba v jeho srdci zasela semínko. Kdyby je Štěpán proklýnal, jaký obrázek by si o křesťanech Saul udělal? Ještě horší, než jaký měl.

Ovšem žehnat svým nepřátelům není možné, nevzdáme-li se své pýchy, svého vlastního JÁ. Pán Ježíš je mým zachráncem a proto můžu říct, že jsem Boží dítě. A je velice důležité si uvědomit, že naši nepřátelé nebojují jen proti nám, ale taky proti Předávejme své vztahy do rukou Duchu svatému. Prosme ho o dostatek lásky a trpělivosti tam, kde schází.

Jak je vidět v tomto světě, jde postavit vztah bez Pána Ježíše. Stejně jako jde postavit ten dům bez základů. A vypadá stejně, jako ten na skále. Na první pohled vypadají oba dva bytelně. Dokonce ten na písku může být na první pohled hezčí. Ale jakmile přijde pořádná bouřka, bez základů ta krása neodolá. A jeho zkáza je veliká.
Proto přinášejme Pána Ježíše do naší rodiny, k našim blízkým přátelům, spolužákům, kolegům v práci nebo i spolucestujícím ve vlaku. Žehnejme jim, modleme se za ně. U plno z nich můžeme být jedinými lidmi, kteří se kdy za ně modlili.

2. POSTAV SVOJI BUDOUCNOST NA PÁNU JEŽÍŠI

Každý z nás má představu o svém životě. Představujeme si jakou školu budeme mít, jakou práci budeme jednou dělat, kolik dětí budeme mít. Dokonce máme i plány ohledně naší služby Bohu. Na tom není nic špatného plánovat. Skoro bych řekl, že žít bez nějakého cíle se nedá, stejně jako řídit auto aniž byste věděli kam máte namířeno.

Nevim jak u vás, ale mě se většinou moje představy nevyplnily. Bůh má svoje představy o mém a vašem životě. A jeho představy jsou o mnoho lepší, než si my vůbec dokážeme představit. Ale často to není hned vidět. Mnohdy nás to může naopak zklamat. Stejně jako tehdy Samuela. Bůh mu řekl, aby šel do Betléma pomazat nového krále, kterého mu ukáže. A Samuel přišel k Jišajovi a jakmile uviděl jeho nejstaršího syna, tak si byl jistý tím, že to je ten nový král. Ale Hospodin mu řekl, že toho si nevyvolil. A nakonec ten vyvolený byl malý kluk, sice hezký, ale nebyl to žádný urostlý bojovník. To muselo být pro Elijáše trošku zklamání. Ale podívejme se na Davida a jeho nejstaršího bratra o kousek dál. Kdo z nich se vydal vstříc Goliášovi? Oba dva tam byli a oba dva slyšeli Goliášovu výzvu. Ale jen jeden z nich spoléhal na Hospodina. Bůh vidí dál než my.

Když se podívám na sebe, tak mě mé sny mnohokrát zklamaly. Vysnil jsem si svojí střední školu. Čekal jsem, že tam budeme chodit v hasičském oblečení a většinu času nebudeme trávit za lavicí, ale někde venku, kde se budeme učit hasit. Ale realita byla jiná. A mě to zklamalo.

A když jsem dokončil školu, tak jsem si začal vysnívat práci. Čekal jsem, že až budu konečně hasič, tak budu zachraňovat lidi, hasit veliké požáry a když bude volno, tak budeme stále něco cvičit. Čekal jsem, že se v práci rozhodně nudit nebudu. A znovu jsem byl zklamaný. 90% mé práce nemá s hasičinou nic společného. A dodneška když si beru koště a hadr, abych šel vytřít jídelnu nebo kuchyni, si uvědomuji, jak Bůh nenaplnil mé představy. Ale dneska vím, že je to dobře. Je lepší nemít co dělat, než jezdit k cizím neštěstím.

A uvědomuji si, že i v budoucnu mě čekají další věci, které si budu moct nějak vysnít. Moje budoucí manželka, děti, vnoučata, služba Bohu. A pokud si je vysním a Bůh je změní, tak to přinese další zklamání. A tak mě Bůh učí mu vydávat svojí budoucnost. Ano, mám představy. Jak jsem již řekl, bez nich se nedá žít. Ale zároveň nechci stavět svůj život na těch představách. Tím základem mé buducnosti musí být Pán Ježíš. Plánujme, ale nechme prostor pro Pána Ježíše. Stejně jako on nechal prostor pro Boží vůli tam v té Getsemanské zahradě. Lukáš 22.42 "Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň."

Proč se takto Pán Ježíš modlil? A proč to tu máme zapsané? Co si z toho můžeme vzít? Pán Ježíš měl touhu - aby se mu to utrpení vyhnulo. Ale jeho větší touhou bylo naplnit Boží vůli. A v tom je to tajemství. My máme své touhy a představy. Ale naše představy nejsou ten správný základ, na kterém postavit svůj život. Povyšme Boží vůli nad naše představy. Pane Ježíši, vidíš touhy mého srdce, vidíš co bych chtěl. Ale mojí největší touhou je, aby se v mém životě naplňovala tvoje vůle, protože je lepší než ta moje.

Izajáš 55.8-9
"Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.

3. POSTAV SVOU RADOST NA PÁNU JEŽÍŠI

K tomuto poznání mě Pán Ježíš dovedl až nedávno. Na začátku léta jsem byl na 14 dnů na táboře a byl to super čas. Vrátil jsem se v sobotu a hned ráno jsem šel do práce. Tam jsem přišel povzbuzený z té předchozí služby. Neděle v práci jako každá jiná. Alespoň se to tak zdálo. Ale asi po 10 minutách mé služby nám vyhlásili výjezd. Hlásili to jako dopravní nehodu se zraněním, kde bude zapotřebí vyprošťovat. Během cesty nám operační důstojník do vysílačky nahlásil, že se jedná o nehodu osobního auta, které narazilo do stromu a jedna osoba je zraněná a druhá mrtvá. Po příjezdu jsme zjistili, že je opravdu řidič na místě mrtvý a jeho malý kluk bojuje o život. Byl to můj první případ s úmrtím. Celé mi to začalo docházet až cestou zpátky na stanici. Ztratil jsem důvod proč mít radost. Ať už jsem ten den zažil cokoliv jiného, nestačilo to k tomu, abych měl radost. Celý den jsem nad tím vším přemýšlel a přál jsem si najít alespoň jednu věc, za co můžu Bohu poděkovat.

Satan přesně věděl, kdy mi sebrat úsměv ze tváře. Druhý den jsem se dozvěděl i o tom klukovi, že zempřel po cestě do nemocnice. Tomu klukovi bylo 7 let, byl přesně v tom věku, jako kempáci na táboře. Ale proč o tom mluvím. Díky tomu jsem si mohl uvědomit, že radost je celkem nejistá věc. Teď tu je v plné míře a za 2 minuty už po ní nemusí zbýt ani památka.

Ale Duch svatý mi ukázal ten pramen radosti. Pán Ježíš a jeho oběť na kříži. To je ten zdroj radosti, který tu je vždy. Všechno ostatní je pomíjivé. Ale pokud se základem naší radosti stane Pán Ježíš a jeho láska k nám, pak se může přihnat jakákoliv vychřice, protože my stojíme na skále. Postavme svoji radost na Pánu Ježíši. Já to musel zjistit a stále se to učím.

I Pavel tuto pravdu hlásal. A to nebylo v době, kdy se měl kdo ví jak dobře. On to psal sboru do Filip v době, kdy byl uvězněn pro evangelium. Ale pro Pavla se tím zdrojem radosti stal Pán Ježíš.

Filipským 4.4-7
Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

4. POSTAV SVOJÍ SLUŽBU NA PÁNU JEŽÍŠI

Poslední věc, kterou mě Pán Ježíš poslední dobou učí, je sloužit mu. Ať už je to služba chval tady ve sboru a nebo služba s dětmi na tom táboře, ne vždy přistupuji k službě se správným postojem. Občas se ze mě stává ta starostlivá Marta. A myslím, že každý z nás občas ztrácí tu hlavní pointu, proč vlastně Bohu sloužíme. Může se i často stát, že už nám kvůli službě nezbývá čas a energie na čtení Božího slova nebo se modlit. Alespoń já jsem to zažíval každé prázdniny na tom táboře. A to je přesně ta Marta. Tak moc chce sloužit, až zapomíná naslouchat Pánu Ježíši. A Ježíš jí ukazuje na čem doopravdy záleží.

Lukáš 10.41-42
Pán jí odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde."

Můžeme tu pěkně hrát, můžeme i pěkně kázat. Můžeme se věnovat starým lidem, nemocným, dětem. Ale k čemu nám to bude, nebudeme-li se u toho dívat na Pána Ježíše. Protože když se díváme na něho, potom ho můžeme těm lidem předat přesně takového, jak ho vidíme. Ale jestliže mu budeme sloužit a přitom ho nebudeme znát, jak ho můžeme předávat ostatním? Jak můžu lidem říct, co Pán Ježíš říká, když jsem ho nikdy neslyšel?

To je jako bychom měli popisovat jak chutná čokoládová zmrzlina a přitom bychom jí nikdy neochutnali.
Pavel vybízí v listu Koloským 3.23-24
Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte.

Tak je mou touhou, aby Duch svatý působil v našich vztazích, dával naději do budoucnosti, ukazoval jak a v čem máme Bohu sloužit a aby v nás probouzel radost ze spásy.

DAVID - (NE)OBYČEJNÝ SLUŽEBNÍK

25. července 2017 v 22:51 | Kristián Zajíc
V minulém článku jsem na Gedeonovi poukázal na pár bodů o tom, jak z něho Bůh vytvvářel neobyčejného služebníka a zároveň ale i to, čemu takový neobyčejný služebník musí umět čelit. Dnes bych rád poukázal podobně body na králi Davidovi. Konkrétněji se jedná o jeho začátek působení jako Boží neobyčejný služebník. Bůh si ho úžasně použil a dal jeho pokolení kralování navěky skrze jeho potomka - Ježíše Krista. Ten je tím Králem králů a Pánem pánů navěky!

Je to znovu delší (je tam více myšlenek), tudíž doporučuji si to přečíst na části nebo víckrát ;-)

1. NEOBYČEJNÝ POHLED (6-7, 10-11)

1.Samuelova 16.6-7, 10-11
6 Když se dostavili a on spatřil Elíaba, řekl si : "Jistě tu stojí před Hospodinem jeho pomazaný."
7Hospodin však Samuelovi řekl: "Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, jak se dívá člověk. Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí na srdce."
10Tak předvedl Jišaj před Samuela svých sedm synů, ale Samuel řekl: "Žádného z nich Hospodin nevyvolil."
11A Samuel se Jišaje otázal: "To jsou všichni mládenci?" Jišaj odvětil: "Ještě zbývá nejmladší, ten však pase stádo." Samuel Jišajovi poručil: "Pošli pro něj! Nebudeme stolovat, dokud sem nepřijde."

Naše oči jsou úžasný dar. Život bez zraku je možný, ale o určité věci ochuzený. Lidé bez očí jsou ochuzení o mnoho věcí, které jednoduše nejde popsat. Díky Bohu jsou jejich ostatní vjemy více citlivé. Ale je plno věcí, které nevidoucí lidé nemohou zažít. Nemohou si například prohlédnout duhu, nemohou vidět barvu vlasů svých dětí, nemohou se zamilovat na první pohled a nemohou posuzovat ostatní lidi na první zdání. A tato poslední věc, je přesně to, co bychom jim mohli závidět. Oči jsou pro nás úžasným darem, ale v tomto ohledu nás dokážou často oklamat. Souzení lidí na první pohled. Stává se nám to každodenně.

Samuel dostal od Boha za úkol pomazat nového krále. Bůh ho poslal na určité místo, do Betléma. Samuel ze začátku hledal toho budoucího krále podle svého pohledu, ale co bych rád zdůraznil, že nebyl první, kdo v tomto příběhu posuzoval očima. Prvním byl Jišaj, Davidův otec. Proč?

V té době byl Samuel nejvyšším a nejdůležitějším prorokem, kterého Izrael měl. Byl to Samuel, kdo pomazal prvního izraelského krále Saula. Samuel mu radil a předával Boží slovo. To, že lidé v Betlémě Samuela znali, můžeme vidět ve 4. verši, kde se starší toho města Samela bojí a ptají se, jestli přináší pokoj. Tehdy Samuel k té oběti pozval Jišaje a jeho syny. Ale Jišaj je nepřivedl všechny. Jeho posuzování očima způsobilo to, že David zůstal na pastvině s ovcemi. Jak je později vidět, nebyl žádný problém, aby tam ty ovce nechal. Když si ho Samuel nechává zavolat, tak David přijde. Jišaj se tedy nemůže vymluvit na to, že David je u toho stáda nenahraditelný. Protože jak je vidět, tak ho šlo nahradit někým jiným.

Tehdy Jišaj měl možnost nechat posvětit všechny své děti, ale svým vlastním pohledem a rozumem o to málem Davida připravil. David byl v jeho očích mladíčkem. Jišaj usoudil, že David Božího muže nepotřebuje vidět a nepotřebuje slyšet Boží slovo. Možná dokonce na Davida zapomněl. Přeci jen kdo se má v těch synech vyznat. Ale Bůh na Davida nezapomněl.

A mě v tomto dost usvěčilo moje posuzování lidí např. při evangelizacích. Nevím jestli to také znáte, ale já když někdy jdu do ulic mluvit s lidmi o Bohu, moje posuzování lidí na první dojem mě mnohdy zastavilo před tím, abych za nimi šel a řekl jim o Bohu. Kolikrát jsem se dokázal přesvědčit o tom, že ten člověk mě určitě odmítne a nebo že mě ani nedokáže poslouchat, natož chápat. Ale mnohokrát jsem zažil i to, že jsem zastavil někoho, koho bych tipnul že mě ani nevyslechne, a přitom jsme spolu mohli mít dlouhý a hluboký rozhovor.

Ale nemusí to být jen při evangelizacích, může to být i na táboře. Už pár let jezdím jako vedoucí na jeden dětský tábor. A je tam takový zvyk, že si všichni vedoucí sedneme na schody a jak přijíždí děti a registrují se, tak my si tipujeme kdo koho budeme mít a když je jeden z nás zavolaný na registraci, tak mu ostatní tleskají a aplaudují. A určitě nejsem jediný, ale pokaždé, když scházím z těch schodů a vidím, jak tam ten kluk s rodiči na mě čeká, si začínám dělat obrázek o tom, jaký ten kluk je. A k tomu mi slouží mé smysly. Podle oblečení a účesu, podle množství kufrů nebo jen podle výrazu ve tváři umím vyčíst, jaký by ten kluk mohl být. A to ještě ani nevím jeho jméno. A mnohdy mě chování některých kempáků může přesvědčit o tom, že je to beznadějný případ hned po první hodině. U tehdy mi na mysl přicházejí obavy, že takové dítě nikdy nemůže poznat Pána Ježíše. Často jsem si i říkal, že to dítě nejen nedokážu přivést k Pánu Ježíši, ale navíc mě i zdržuje od toho, abych mohl přivést nějaké jiné.

Bůh si vyvolil Davida a stejně i v dnešní době si vyvoluje ty, kteří v něho uvěří. Ale naším úkolem není k němu dovést tyto vyvolené. Naším úkolem je přivést všechny. Stejně jako tehdy měl Jišaj přivést všechny své syny. Vraťme se k příběhu.

Samuel tam tehdy přišel s představami o tom, jak by ten budoucí král měl vypadat. A jak je vidět, jeho představy se ihned naplnili. Hned první Jišajův syn perfektně zapadal do těch Samuelových představ.
I my máme určité představy o tom, jak by měla vypadat naše práce, naše auto, naše budoucí manželka, naše děti. Dokonce jsou i takoví lidé, kteří si představují i svůj pohřeb. A nemálo z nich to zahrnou do své poslední vůle. Nejde žít bez představ.

Ale co se mi líbí, že přesto Samuel počkal na Boží hlas. Počkal na ujištění. On sám už byl přesvědčený o tom, že před ním stojí ten budoucí král, ale i tak počkal na Boží potvrzení. Nebyl zbrklý.
A chtěl bych ukázat na to, že Bůh překonává naše představy. To, co si my představujme, je oproti tomu Božímu plánu ničím. To si zapamatujte. Jak by to dopadlo, kdyby Samuel pomazal za krále toho nejstaršího syna? Přestože se zdál jako veliký a udatný, tak nakonec z něho byl stejný zbabělec, jako ostatní Izraelci. On nebyl tím neobyčejným služebníkem. A jak to můžu vědět? Podívejte se dál. Když Goliáš tupí Izrael, nikdo až na onoho drobného pasáčka ovcí se mu nepostaví. Přitom tam jeho nejsarší bratr tehdy byl také. Ale měl stejný strach, jako ostatní izraelci.

Ale takovýto charakter není vidět na první pohled. Na první pohled se tento nejstarší bratr zdál být udatný. Ale jak je napsáno, Bůh se dívá na sdce. Vidí hlouběji a dál, než my. My vidíme jen to, co je na nás. Ale Bůh vidí i to, co je v nás.

A chtěl bych vás povzbudit. Může se stát, že Bůh nenaplní vaše nebo i mé představy. Stejně jako nenaplnil i ty Samuelovy. Dal něco na pohled menšího, hubenějšího. I to se nám může stát, že nám Bůh dá něco, co je oproti těm našim představám chudé. Ale nezapomeňme na to, že Bůh vidí dál než my a ví moc dobře, že to chudší, hubenější a slabější, nakonec bude tím nejlepším, co nám mohl dát.

Žalm 147.10-11
Netěší ho síla koně, nemá zalíbení v svalech muže. Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství.


2. NEOBYČEJNÝ ÚKOL (17-20)

17Jišaj vybídl svého syna Davida: "Vezmi pro své bratry éfu praženého zrní a těchto deset chlebů a běž do tábora za svými bratry.
18Těchto deset homolek sýra doneseš veliteli nad tisíci. Navštívíš své bratry s přáním pokoje a převezmeš od nich vzkazy.
20Za časného jitra přenechal David stádo hlídači, naložil si všechno a šel, jak mu Jišaj přikázal. Když přicházel k ležení, vojsko vycházelo, řadilo se a vydávalo válečný pokřik.

Toto zaúkolování Davida jsem sice nazval neobyčejným, ale přitom na něm na první pohled nic neobyčejného není. Naopak. Bylo velice obyčejné. Při přemýšlení nad tímto příběhem jsem si uvědomil, že mám s Davidem něco společného. Oba dva jsme vyrůstali jako ti nejmladší v domě. Jako nejmladší jsem vždy schytal tu nejhorší a nejpodřadnější práci. Když můj starší brácha šel opravovat motorku nebo auto, já musel jít hrabat listí, sekat trávu, nebo cokoliv nepodstatného. Vždy jsem si přál být tím důležitým v očích ostatních. Opravit auto neumí jen tak někdo, ale vzít do ruky hrábě může opravdu každý. A já si přál být tím výjímečným.

A věřím tomu, že tehdy to pro Davida mohlo být podobné. Jeho bratři šli válčit, zatímco David musel zůstat tam, kde býval nejčastěji - na pastvině u ovcí. A najednou dostane od otce úkol, aby něco těm svým bratrům donesl. Já osobně bych si pomyslel: ,,Tak k tomu se jim hodim, abych jim ještě dělal poskoka.´´

A aby toho nebylo málo, připomeňme si, že v té době měl David za sebou službu u Saula, kde hrál na citaru. Z královského paláce se dostal zpět na pastvinu k ovcím.

Nechtěl bych, abyste si mysleli, že si myslím, že to takto David cítil. To není můj cíl, abychom viděli Davida v tomto světle. Spíš jsem se snažil vžít do role Davida a ukázat vám, jaké myšlenky by se mi nejspíš honily hlavou.
V každém z nás je touha být důležitým, váženým a ctěným. A tato touha nás nutí být lepší než ostatní. Porovnáváme se a snažíme se překonat lidi okolo nás. Ale chtěl bych připomenout Pána Ježíše. On, ten který opravdu byl lepší než všichni ostatní, se nebál ponížit a začít umývat nohy učedníkům. A když to dokončil, co řekl? Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat.

To je myslím veliké tajemství neobyčejné služby Bohu. Stát se malým, aby nás Bůh mohl učinit velikými služebníky. Protože kdo byl věrný v málu, toho Pán ustanový nad mnohými. Davidova neobyčejná služba Bohu začíná poslušností v malém úkolu. Ale jak je vidět, Bůh si jeho poslušnost použil k tomu, aby osvobodil Izraele od Pelištejců.

A Bůh nás taky nemusí nutně poslat rovnou na ty bojové linie. Možná nás posílá do obyčejných každodenních situací. Ale co je úžasné, že Bůh se skrze nás dokáže VELICE oslavit i skrze malé věci.

3. NEOBYČEJNÁ VÝZVA (8-11)

1.Samuelova 17.8-11
8Goliáš stával a volal na izraelské řady. Říkal jim: "Proč vycházíte a řadíte se k bitvě? Což nejsem já Pelištejec a vy služebníci Saulovi? Vyberte si někoho, ať ke mně sestoupí.
9Když mě v boji přemůže a zabije mě, budeme vašimi otroky. Avšak jestliže já přemohu jeho a zabiji ho, budete vy našimi otroky a budete nám sloužit."
10A Pelištejec dodával: "Dneska jsem potupil izraelské řady. Vydejte mi někoho a budeme spolu bojovat."
11Kdykoli Saul a celý Izrael slyšeli tato Pelištejcova slova, děsili se a velice se báli.

Většina z nás ještě nebyla ve válce. Nikdo z nás nejspíš neví, jaké to je, když vidíte svého protivníka a čekáte, až se proti vám rozeběhne. Ani si to neumím představit, jak dlouhé a náročné musí být čekání před bitvou. Díky Bohu jsem to nezažil. Ale věřím, že to vyžaduje velikou odvahu postavit se do té válečné linie. Člověk, který není připravený na smrt, na takovém místě nemá co dělat.

Jak je vidět v 8. verši, izraelští vojáci se připravovali k bitvě. Byli připraveni se postavit tváří tvář smrti. Pro mě už tak byli hrdinové. Já bych asi utelk dříve, než bych vůbec Goliáše zahlédl. Ale proč se mu tedy nikdo nechtěl postavit? Vždyť ti vojáci byli připraveni na bitvu, byli připravení na boj. Určitě hlavním důvodem, proč se mu nikdo nechtěl postavit, byl sám Goliáš. Snažil jsem se zjistit výšku Goliáše a došel jsem k různým výpočtům, ale všechny se přibližovali k 3,5 metru. To už je pořádná výška. Když k tomu přidáme to, že byl Goliáš vychováván k zápasení, tak si neumím představit toho blázna, který by se mu postavil. Proto určitě hlavním důvodem, proč se mu nikdo nepostavil, byl strach z něho. Snad kdyby se tam postavil nějaký obyčejnější pelištejec, tak to už by se mohl nějaký izraelec přemluvit a postavit se mu.

Ale uvědomil jsem si, že to nebyl jen strach o svůj život. Vždyť šli do války s tím, že mohou zemřít. Ale problém byl i v tom, že by mohli svou smrtí uvést svůj národ do rukou Pelištejců. 9Když mě v boji přemůže a zabije mě, budeme vašimi otroky. Avšak jestliže já přemohu jeho a zabiji ho, budete vy našimi otroky a budete nám sloužit."

Tomu říkám teda výzva. Vsadit všechno na jednoho vojáka. A tak se nedivím, že se nenašel ani jeden izraelec, který by šel sám proti Goliášovi. Svou prohrou by nejen zemřel, ale mělo by to o hodně vážnější dopad na celý národ. V poznámkách v bibli mám k tomu připsáno, že otroci v té době museli uctívat i cizí božstva, tedy v našem případě ta Pelištejská.

A proč o tom mluvím? Věřím tomu, že i v našich životech přicházejí podobné výzvy, jako tehdy dával Goliáš. A pokud budeme těmi běžnými bojovníky, tak na ně nedokážeme reagovat. V jednom kázání jsem zaslechl myšlenku o tom, jak je církev jako fotbalový zápas, kde je pár lidí na hřišti a ostatní tisíce lidí jim fandí. A mojí touhou, jak v mém životě tak i ve vašem, je abychom nebyli těmi fanoušky, ale těmi hráči. A nechci, aby nás bylo málo. Toužím potom, aby bylo více hráčů, než fanoušků. Takovou církev totiž chce Pán Ježíš.

Tak kéž si vzpomeneme na Davida až přijde do našich životů nějaká taková výzva. Vsadit všechno, co mám. Z vlastní síly to nemůžeme dát. Ani David se tehdy nespoléhal na svojí sílu. Spoléhal se na Boha.

Efezským 6.10-17
A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy 'opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje' a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také 'přilbu spasení' a 'meč Ducha, jímž je slovo Boží'.


4. NEOBYČEJNÝ HNĚV (23-26)

23Ještě David mluvil se svými bratry, když tu z řad Pelištejců vystoupil soubojový zápasník jménem Goliáš, Pelištejec z Gatu, a mluvil táž slova jako dříve . David je slyšel.
24Všichni izraelští muži, sotvaže toho muže uviděli, dali se před ním na útěk a velmi se báli.
25A nějaký Izraelec řekl: "Viděli jste toho muže, co vystoupil? Vystupuje, aby tupil Izraele. Avšak toho, kdo ho zabije, zahrne král velikým bohatstvím, dá mu svou dceru a jeho rod učiní v Izraeli svobodným."
26David se tázal mužů, kteří u něho stáli: "Cože dostane muž, který zabije tohoto Pelištejce a sejme z Izraele potupu? Vždyť kdo je ten neobřezaný Pelištejec, že tupí řady živého Boha?"

Nejprve jsem se chtěl krátce pozastavit nad tím 23. veršem. Je v něm krásně vidět, jak Bůh Davida přivedl ve správnou dobu na správné místo. V 16. verši je totiž napsáno, že Goliáš takto tupil Izraelce za časného jitra a navečer. A ve 20. verši čteme, že David za časného jitra přenechal stádo ovcí hlídačům a vydal se na cestu. Pokusil jsem se přibližně zjistit vzdálenost od Betléma do toho údolí posvátného stromu, kde byli ti vojáci. Vzdušnou čarou to je něco kolem 18 km. David si přivstal a Bůh ho dovedl přesně v pravý čas na správné místo. Představte si, že by si přispal. To by do toho tábora přišel někdy dopoledne a tím pádem by neslyšel Goliášovu výzvu.

Ale pojďme k věci. Goliáš vyzívá Izraelce, ale ti se bojí. Saul aby motivoval své vojáky, vydává na Goliáše odměnu - veliké bohatství, svou dceru a navíc učiní toho bojovníka a jeho rod velikým a svobodným (nejspíše od daní). Řekl bych - takovou celebritu. Saul přesně věděl, co na chlapy platí - peníze, ženy a sláva. A nezbývalo mu nic jiného, než tyto trumfy použít.

Ale moc se mi líbí Davidova reakce. On když se to dozví, co Saul všechno nabízí, se naštve. Jako by řekl něco v tom smyslu: ,,Cože, tak tenhle Pelištejec tu tupí nás a našeho Boha a vy byste ještě potřebovali odměnu za jeho zabití? Nemohl to pochopit. Pro něho byl Bůh tím nejdražším, co v životě měl. A proto nepotřeboval k té bitvě s Goliášem žádnou jinou motivaci. Goliáš v Davidovi zapálil hněv. Protože se navážel do toho, co pro Davida bylo nejdražší - Bůh.

A stejně tak i Pán Ježíš. Ve všech evangeliích je Pán Ježíš tím nejlaskavějším a nejmilujícím člověkem, co tam figuruje. Ale jsou tam i jisté pasáže, kdy je Pán Ježíš rozhněvaný. A že to není jen nějaké naštvání, je vidět na první pohled. Když přijde do chrámu a vidí tam ty směnárníky a prodejce, tak udělá co. Všechny je obejme a požehná jim? Objetí jim nedá, ale jistou formou je požehná. Požehná je výpraskem. Vezme bič a vyžene je odtamtud. A proč? Protože mu záleží v první řadě na Boží cti. Oni dělali z Božího domu tržiště.

A nyní bych chtěl poukázat na jednu konkrétní věc, která je v mém životě něco, o čem vím, ale zatím se tomu neumím správně postavit čelem. Je to braní Božího jména nadarmo. Ne, že bych takto mluvil já. Od malička mě rodiče vychovávali v tom, že nemám brát Boží jméno do úst nevhodně. Ale s čím zápasím a často prohrávám, jsou ostatní lidé v mém okolí. Kolikrát za den někdo vedle mě řekne Ježišmaria, panebože, o my god (OMG), můjbože, bohužel atd. A co myslíte, kolikrát za den těm lidem řeknu, ať si mého Boha, nebeského Otce, neberou do úst? Ani jednou. A to nemusím být nutně mezi nevěřícími. Je plno upřímně věřících lidí, kteří se nebojí komentovat různé situace frází ,,o my gosh´´ a nebo ,,bohužel.´´

A tím bych nechtěl být jako nějaký zákoník a mlátit biblí přes hlavu. Ti lidé si to neuvědomují, netrápí je to. Ale problém je na mojí straně, protože jim to nedokážu říct. A proč jim to nechci říct? Protože je nechci naštvat, nechci je tzv. mlátit biblí přes pusu. Záleží mi na tom, co si o mě myslejí a bojím se je jakkoliv konfrontovat. Ale na druhou stranu se navážejí do mého nebeského Otce, do mého spasitele, který se nebál vzít mé hříchy sebou na kříž. Jako by mi více záleželo na těch lidech a na tom, co si o mě oni myslí, než aby mi záleželo na Bohu a na tom, co si On o mě myslí.

Nemusí to být pouze to braní Božího jména nadarmo. To je jen první věc, která mě napadla, když jsem o tom uvažoval. Mohou to být ale i jiné situace, do kterých se často dostáváme.

Jsem zatím stejný jako ti Izraelci. I jim určitě vadilo, že Goliáš tupí jejich Boha. Ale jejich strach byl větší, než ten jejich hněv. A to je to tajemství neobyčejného služebníka. Nebojí se riskovat svůj život za Boží jméno. Neobyčejnému služebníkovi záleží prvně na Bohu. A pokud vidí nějaké bezpráví, jeho hněv (pro správnou věc) nic nezastaví. To se učme. Aby byl Bůh na prvním místě v našich životech.

Efezským 4
26 'Hněváte-li se, nehřešte.' Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce
27 a nedopřejte místa ďáblu.
29 Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.


5. NEOBYČEJNÁ LEŽ (28-29)

28 Jeho nejstarší bratr Elíab však slyšel, jak mluvil s muži. Elíab vzplanul proti Davidovi hněvem a okřikl ho: "Proč jsi sem přišel? Komu jsi nechal ten houfeček ovcí na stepi? Však znám tvou drzost i tvé zlé srdce! Přišel jsi sem dolů, aby ses mohl dívat na bitvu."
29 David se otázal: "Copak jsem udělal? Nejde o královo slovo?"

Satan je ten největší a zároveň nejšikovnější lhář. On vlastně ani nemůže říkat nic jiného, než lži. Svou lží přivedl Adama s Evou do hříchu. A od té doby nás svými lži krmí. Je to krásně vidět na Davidovi. David slyší Goliáše a ihned proti němu vzplane Božím hněvem. A všimněte si, že jakmile David získá kuráž k tomu, aby šel proti Goliášovi, přichází jeho nejstarší bratr a snaží se mu to nadšení sebrat. A co Davidovi začal říkat? Lži. Začal Davida přesvědčovat o tom, že má zlé srdce. Začal ho schazovat a zesměšňovat. Chtěl mu podlomit to sebevědomí, které právě získal. "Proč jsi sem přišel? Komu jsi nechal ten houfeček ovcí na stepi? Však znám tvou drzost i tvé zlé srdce! Přišel jsi sem dolů, aby ses mohl dívat na bitvu."

Vnímám, že to je přesně to, co Ďábel dělá u každého z nás. Jakmile jsme probuzení a povzbuzení pro službu Bohu, tak najednou přicházejí do našich životů různé lži a přesvědčují nás, proč tu službu nemůžeme dělat. Přesvědčují nás o tom, že za takovou věc nejsme způsobilí a mohou se snažit podkopat naši víru a důvěru v Boha. Takové lži přicházejí buď od jiných lidí, nebo přímo do naší mysli. A nezapomeňme, že Satan přesně ví, jak nejlépe nám ty lži naservírovat.

Jak jsem již říkal, s Davidem mám společné to, že jsme oba dva vyrůstali jako ti nejmladší v domě. A tak jsem si uvědomil, jak velikou zbraň si Satan použil. Kdyby za Davidem přišel někdo cizí a začal mu takto lhát, tak by to Davida vůbec nedokázalo zastavit. Možná by si ho David ani nevšímal. Ale něco jiného je, když za vámi přijde váš nejstarší sourozenec.

Moje nejstarší ségra v mém dětství pro mě byla velikou autoritou. První byl taťka. Co řekl, to platilo. Potom byla mamka, a hned za nimi byla ségra. Další ségra se vždy pokoušel nade mnou mít nadvládu, ale u ní už jsem se tak lehce nedal a tak jsme se často prali a válčili. Ale moje nejstarší ségra když něco řekla, tak jsem jí poslechl. A dodnes, když s něčím vážným potřebuji poradit, tak je to ona, za kým jdu pro radu. A proto si mysím, že to byla pro Davida celkem těžká zkouška - vzepřít se nejstaršímu bratru.

Být neobyčejným služebníkem znamená čelit lžím. Ale nejsme na to sami. Když přicházejí do našich životů různé otazníky a nebo se Satan snaží podkopat naší víru, naslouchejme Duchu svatému, protože on je Pravda.

Jan 16
13Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.
14On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne


6. NEOBYČEJNÁ KURÁŽ A NEOBYČEJNÉ SVĚDECTVÍ (32-37)

32 David Saulovi řekl: "Člověk nesmí klesat na mysli. Tvůj služebník půjde s tím Pelištejcem bojovat."
33 Saul Davidovi odvětil: "Nemůžeš jít proti tomu Pelištejci a bojovat s ním. Jsi přece mladíček, kdežto on je bojovník od mládí."
34 David řekl Saulovi: "Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci,
35 hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil.
36 Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda. A tomu neobřezanému Pelištejci se povede jako jednomu z nich, protože potupil řady živého Boha."
37 A David dodal: "Hospodin, který mě vytrhl ze spárů lva a medvěda, ten mě vytrhne i ze spárů tohoto Pelištejce." Saul tedy Davidovi řekl: "Jdi; Hospodin buď s tebou!"

Kde se v Davidovi vzalo to hrdinství? Jakto, že z takového množství vojáků to byl právě tento mladíček, kdo šel bojovat s Goliášem? Odpověď je přitom jasná. David se opíral o zkušenosti s Bohem. Přestože byl mladý, tak už stihl 2x čelit smrti - medvědovi a lvu. Nevím jak vy, ale já se tedy ještě nikdy nerval se lvem, natož s medvědem. A popravdě doufám, že nebudu muset. Ale David je oba dva ubil holýma rukama. A to chci podotknout, že ani nemusel. Čteme tam, že i lev, i medvěd ukradli ovci a David za nimi běžel a tu ovci jim vzal. Tak tomu tedy říkám odvaha, skoro to hraničí s hloupostí z mého pohledu. Asi bych svůj život neriskoval za jednu ovci. Ale Davidův charakter je ohromující. Pokaždé doufal v Boží pomoc. Nebál se riskovat svůj život, protože věděl, že tam na to není sám.

A to je to, co bych chtěl v našich životech probudit. Víru v Boží záchranu a vedení. Ale ještě bych chtěl ukázat na to, že se David nebál jít proti Goliášovi, protože měl tyto úžasné zkušenosti s Bohem. Opíral se o to, co s Bohem zažil.

Chápu, že asi nikdo nemáme tak bohaté zkušenosti, jako David. Ale nikdo z nás nemůže říct, že zatím v ničem nemá zkušenost s Bohem. Každý jsme zažili Boží jednání v různých situacích. Tak proč, když přijde ten Goliáš do našeho života, jsme jako ti ostatní bojovníci a bojíme se?

Problém je v našem zapomínání. Zažijeme, jak Bůh zázračně vyřeší nějakou složitou situaci. Ale jakmile příště přichází další taková situace, tak zase nevěříme, že to Bůh nějak vyřeší. A to mi vždy připomene učedníky. Kolik zázraků zažilli v blízkosti Pána Ježíše. A kolikrát se jim jakoby už konečně otevřeli oči a poznali, že je to Boží syn. Ale o pár veršů dál přichází zase další problém a oni jsou zase zoufalí a bezmocní. Jedním z příkladů je pro mě nasycení 5 000 mužů. Lidé potřebují nasytit a tak Pán Ježíš pověřuje učedníky. A první nápad, je vzít všechny peníze a za ně nakoupit jídlo. Poté, co s Ježíšem zažilli ten první zázrak v Káně Galilejské, utišení bouře, vzkříšení Jairovi dcery a mnoho dalších zázraků. Jak moc jsme jim podobní.

Ale tyto zážitky s Bohem nejen pomohli Davidovi být udatným, ale zároveň pomohli Saulovi uvěřit, že je David schopný Goliáše porazit.

Jak jsem již v prvním bodě zmiňoval, snad každý o Davidovi pochyboval. Dokonce i Saul mu nechce dovolit jít proti Goliášovi. Saul byl v nepříjemné pozici. Žádný z jeho vojáků se nechtěl utkat s tím obrem, a tak je donucen na něho vypsat odměnu. Ale ani na tu nikdo nereaguje, jen jeden mladý pasáček ovcí. Kdyby to byl kterýkoli jiný voják. Ale pasáček ovcí? Nemůžeme se Saulovi divit, že ho tam nechce pustit. V sázce je příliš mnoho, nejen Davidův život, ale celý izraelský národ. Kdyby David prohrál, celý Izrael by musel být otroky Pelištejců.

Tak jakto, že Davidovi Saul nakonec dovolit jít do toho boje? Odpověď je v tom textu. David vydal svědectví o tom, jak přemohl lva i medvěda. A na základě tohoto svědectví David Saula přesvědčil o tom, že je schopný se postavit i tomuto obru. A Saul tomu uvěřil. Kdyby tomu neuvěřil, neposlal by ho tam.

Svědectví je myslím základ evangelia. Vždyť evangelium je svědectví o tom, co Bůh udělal skrze svého Syna. Ale co chci zdůraznit, dokud lidem neřekneme o tom, jak konkrétně Bůh změnil náš život, pak lidem budeme říkat jen ,,teorii´´. Dokud ti lidé neuvidí přímo na nás ten důsledek naší víry, pak nám neuvěří. Představte si, že by David za Saulem přišel a řekl: Bůh slíbil ve svém slově, že svůj lid ochrání a že nenechá spravedlivého padnout do rukou bezbožníka. A klidně něco takového mohl říct. Je to totiž pravda. Bůh takových slibů dal plno. Ale uvěřit v teorii není lehké, skoro bych řekl nemožné. David by tím Saula nepřesvědčil. Zas takovou víru by Saul v sobě nenašel. David ale Saulovi svým svědectvím tuto pravdu, že Bůh svůj lid miluje a chrání, ukázal skrze jeho osobní svědectví. Jako by řekl: ,,Hele Saule, mám důkaz o tom, že mě Bůh chrání. Postavil jsem se jak lvu, tak medvědovi a oba dva jsem je přemohl. Bůh tam tehdy se mnou byl. A proto vím, že i dneska tam se mnou Bůh bude a vydá mi do rukou toho bezbožníka´´.

Neobyčejný služebník vydává neobyčejné svědectví o tom, jak ho Bůh provázel životem, jak ho měnil a pomáhal. A neříkejte mi, že nemáte co říct. Sám si často neumím vzpomenout na něco ,,velikého´´ v mém životě, ale to neznamená, že se nic velikého nestalo. Ba naopak. Děje se to každý den.


7. NEOBYČEJNÉ VÍTĚZSTVÍ (40-49)

40 Vzal si do ruky svou hůl, z potoka vybral pět oblázků, vložil je do své pastýřské torby, do brašny, a s prakem v ruce postupoval proti Pelištejci.
41 Pelištejec se k Davidovi pomalu přibližoval a před ním jeho štítonoš.
42 Pelištejec se podíval, spatřil Davida a pohrdl jím, protože to byl mladíček, ryšavý, krásného vzhledu.
43 Pelištejec na Davida pokřikoval: "Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?" A Pelištejec zlořečil Davidovi skrze své bohy.
44 Pokřikoval na Davida: "Pojď ke mně, ať vydám tvé tělo nebeskému ptactvu a polnímu zvířectvu."
45 Ale David Pelištejci odpověděl: "Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil.
46 Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiji tě a srazím ti hlavu. Ještě dnes vydám mrtvoly z pelištejského tábora nebeskému ptactvu a zemské zvěři. Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Bůh.
47 A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím. Vždyť boj je Hospodinův. On vás vydá do našich rukou."
48 Když Pelištejec vykročil a přibližoval se k Davidovi, David rychle vyběhl z řady proti Pelištejci.
49 David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi.

David byl už od mládí povolán k tomu, aby skrze něho Bůh učinil VELIKÉ věci. A vítězstvím nad Goliášem se mu otevřela ta cesta. A věřím tomu, že i nás si Bůh povolává k určitým věcem. Někoho k těm ,,větším´´ (např. David Willkerson) a někoho ke zdánlivě malým. Vlastně bych řekl, že ani nezáleží na tom, jak moc důležitou a velikou věc děláme. Jak jsem již v prvním bodě zmiňoval, Bůh se nedívá tak, jako člověk. Bůh se dívá k srdci. Je moje a vaše srdce připraveno sloužit Bohu s radostí a láskou? Je mnoho lidí, co touží po tom, aby dělali veliké zázraky, možná podobné, jako David. Ale přitom Davidovi nešlo o to bohatství, slávu nebo princeznu. Kdyby mu o to šlo, tak by si u Saula vydupal tu odměnu, jakou sliboval. Ale jak můžeme v další kapitole vidět, tak se David tohoto slibu vzdal. Je to vidět na tom, jak si chce později David vzít Saulovu dceru. Saul tehdy už chce Davida zabít a tak mu dá za úkol přinést 100 pelištejských předkožek. Ale proč by je měl David nosit, když už tehdy porazil Goliáše? David se své odměny vzal a později si jí odslouží znovu.

Tak veliké a důležité vítězství mohlo Davida přivést k pýše. Věřím tomu, že se Satan snažil v Davidovi vzbudit pýchu. Stejně jako se snaží i u nás, přestože se nám podaří jen něco nepatrného, v porovnání s Davidovým vítězstvím.

Ale líbí se mi, že David svou výhru připisuje Bohu ještě dříve, než stihne vložit kameny do praku.

Při čtení toho příběhu mě překvapila a oslovila ještě jedna věc. Goliáš měl štítonoše (41). Pokud ho měl, proč ho tedy nakonec David dokázal zabít prakem? Goliáš věděl o své slabině. Byl ohromný a v přímém souboji by se mu nikdo nevyrovnal, ale na dálku byl lehce zranitelný. A proto se to snažil vyřešit štítonošem. Ale jakto, že mu to nepomohlo? Myslím že to bylo jeho vlastním přístupem k Davidovi. Kdyby se proti němu postavil nějaký svalnatý obrněný voják, Goliáš i ten jeho štítonoš by se mnohem více soustředili. Ale když se tam proti němu postavil mladý pasáček ovcí, Goliášova obezřetnost se vytratila. Podceněním Davida se odsoudil ke smrti.

Mohou námi lidé pohrdat. Můžeme ostatním připadat jako blázni, hlupáci, jako ti psi (viz David). Ale pokud budeme mít svojí identitu v Pánu Ježíši, budeme vědět kým jsme - Božími dětmi. A v takovém případě nás žádná lež nedokáže přesvědčit o opaku.


P.S. pro čtenářku Ivetu či další lidičky, tady je můj mail, ozvěte se mi, rád se s Vámi pobavím konkrétněji, navzájem se můžeme povzbudit :-)

email: zajakiki@seznam.cz
 


GEDEON - (NE)OBYČEJNÝ SLUŽEBNÍK

19. července 2017 v 11:07 | Kristián Zajíc

Soudců 6.1-2 a 11-24
Izraelci se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Proto je Hospodin vydal na sedm let do rukou Midjánců. Ruka Midjánců na Izraele mocně doléhala. Izraelci si dělali před Midjánci úkryty na horách, v soutěskách, v jeskyních a na nepřístupných vrcholcích.
I přišel Hospodinův posel a posadil se v Ofře pod posvátným stromem, který náležel Jóašovi Abíezerskému; jeho syn Gedeón mlátil pšenici v lisu, aby s ní utekl před Midjánci. Hospodinův posel se mu ukázal a oslovil jej: "Hospodin s tebou, udatný bohatýre!" Gedeón mu odpověděl: "Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, o nichž nám vypravovali naši otcové? Říkali: 'Což nás Hospodin nevyvedl z Egypta?' Ale teď nás Hospodin zavrhl a vydal do rukou Midjánců." Hospodin se k němu obrátil a pravil: "Jdi v této své síle a vysvobodíš Izraele z rukou Midjánců. Hle, já tě posílám." On mu však namítl: "Dovol prosím, Panovníku, jak bych mohl Izraele vysvobodit? Můj rod je v Manasesovi nejslabší a já jsem v otcovském domě nejnepatrnější." Ale Hospodin mu řekl: "Protože já budu s tebou, pobiješ Midjánce jako jediného muže." Tu jej požádal: "Jestliže jsem opravdu našel u tebe milost, dej mi nějaké znamení, že se mnou mluvíš ty sám. Jenom se odtud nevzdaluj, dokud k tobě nepřijdu. Rád bych přinesl dar a předložil ti jej." Odpověděl: "Zůstanu, dokud se nevrátíš." Gedeón odešel a připravil kůzle a nekvašené chleby z éfy mouky. Maso vložil do košíku, vývar nalil do hrnce, vynesl to k němu pod posvátný strom a nabídl mu to . Posel Boží mu poručil: "Vezmi maso a nekvašené chleby a polož je na toto skalisko; vývar vylej." On tak učinil. Hospodinův posel se dotkl koncem napřažené hole, kterou měl v ruce, masa a nekvašených chlebů. I vyšlehl ze skály oheň a pohltil maso i nekvašené chleby, zatímco Hospodinův posel mu zmizel z očí. Tu Gedeón shledal, že to byl Hospodinův posel, a zvolal: "Běda mi , Panovníku Hospodine, vždyť jsem viděl Hospodinova posla tváří v tvář!" Hospodin jej však uklidnil: "Pokoj tobě; neboj se, nezemřeš." I vybudoval tam Gedeón Hospodinu oltář a nazval jej: "Hospodin je pokoj." Je v abíezerské Ofře až dodnes.

Co to znamená být neobyčejný?
Synonymem slova obyčejný je např. běžný, obviklý nebo normální.
Tudíž neobyčejný znamená něco, co není běžné, je to neobvyklé a vyjímečné. A přesně takovým služebníkem Gedeon byl. Já bych se chtěl v následujících kázáních věnovat nejen Gedeonovi, ale i dalším neobyčejným Božím služebníkům, o kterých můžeme v Božím slově číst. A proč jsem je nazval neobyčejnými? Protože v určitých vlastnostech byli vyjímeční, odlišní od zbytku ,,normálních,, lidí. A to je myslím přesně to, k čemu jsme byli Bohem povoláni - abychom nebyli pouhými normálními křesťny, ale abychom každý byl v něčem neobyčejný a nenahraditelný. A také aby naše skutky byli neobyčejné. Bůh se s obyčejností nespokojí, on touží po vyjímečnosti. A proto bych rád poukázal na různé vlastnosti těchto neobyčejných lidí, aby nám na nich Duch svatý ukázal, v čem přidat a čemu se vyhnout.
V dnešním textu jsem našel 7 neobyčejných věcí, jaké Gedeona mohli utvářet a nebo naopak přesvědčit, proč Bohu nesloužit. Věřím, že i my se můžeme dostat do podobných situací, tak kéž mě i Vám Gedeon bude sloužit jako příklad (ať už dobrý nebo špatný) k tomu, jak vyrůstat do podoby Božího neobyčejného služebníka/ce.


P.S. je to hooodně dlouhé, já to měl na 2 kázání, takže doporučuji si to přečíst na více etap, je tam hodně myšlenek ;-)


1. NEOBYČEJNÝ POZDRAV (11-12)

I přišel Hospodinův posel a posadil se v Ofře pod posvátným stromem, který náležel Jóašovi Abíezerskému; jeho syn Gedeón mlátil pšenici v lisu, aby s ní utekl před Midjánci. Hospodinův posel se mu ukázal a oslovil jej: "Hospodin s tebou, udatný bohatýre!"

Co si představíte pod pojmem UDATNÝ BOHATÝR?
Tuto otázku jsem položil několik lidem, aniž by tušili, z jakého příběhu jsem to vzal. Shodli se na tom, že by měl být takový muž nebojácný, upřímný, laskavý, Bohabojný, pokorný, měl by být lidem vzorem.
Co byste řekli tomu, kdybych vám řekl, že jste udatní rytíři? Co ty milý čtenáři, cítíš se jako udatný bohatýr? Považujete se za udatného hrdinu? Ale co kdyby vám to řekl Pán Ježíš, že jste udatní rytíři? Já osobně bych mu řekl: ,,Pane Ježíši, to musí být nějaký omyl, já moc udatný nejsem. Ano, ve tmě se moc nebojím, ale stačil by mi malý slepíš a už bych byl na stromě. To jsi se nějak spletl.
A když se podíváme na Gedeona, ani on tou odvahou nijak neoplýval. V 11. verši čteme o tom, že mlátil pšenici, aby mohl utéct před Midjánci. To není moc ,,příkladné chování´´´udatného rytíře. Gedeon byl zbabělec, stejně jako celý Izrael. Všichni se báli Midjánců.

Proč Hospodin Gedeona nazval udatným bohatýrem? Lhal? Vždyť jím ale nebyl. Ne, nelhal. Hospodin mluvil o tom, co bylo uvnitř Gedeona. Mluvil o tom, čím Gedeon mohl být. A stejně tak i u nás Bůh přesně ví, co se v nás skrývá, ví, čeho jsme schopni. Věděl mladý Ainstein, že jednou bude nejvýznamnějším vědcem všech dob? A co ty, věděl jsi jako mladý, čím budeš dneska? Bůh to věděl ještě před tvým narozením. V Gedeonovi bylo to hrdinství, ale strach byl o něco větší. Bůh přesně ví, co v nás je a ví, kam to dotáhneme. A proto Gedeona nazývá udatným bohatýrem. Ale položil jsem si otázku, jestli platí toto udatné bohatýrství i pro mě?
A dospěl jsem k názoru, že Bůh chce, abychom také byli udatní rytíři. Udatnost = nebojácnost. K té jsme byli povoláni. Neměli bychom se bát jiných lidí, neměli bychom se bát budoucnosti, okolností a dokonce ani jiných nebeských mocností. Dokonce ani té tělesné smrti bychom se neměli bát. Jsme-li Božími dětmi, pak bychom se měli bát pouze jednoho jediného - Boha.

Matouš 10.28
A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.


2. NEOBYČEJNÉ REPTÁNÍ (13)

Gedeón mu odpověděl: "Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, o nichž nám vypravovali naši otcové? Říkali: 'Což nás Hospodin nevyvedl z Egypta?' Ale teď nás Hospodin zavrhl a vydal do rukou Midjánců."

Nazval jsem to sice neobyčejným reptáním, ale v zásadě je velice obyčejné.
V dnešní době je totiž takovéto reptání na denním pořádku. Všichni máme tendence porovnávat se s ostatními. Hlavně, aby nás někdo o něco neošidil. Jsme schopni se navzájem žalovat a soudit kvůli tomu, že někdo dostal víc, než my, přestože jsme si měli oba měli zasloužit stejný díl. A žel to neplatí jen na lidi ve světě, ale už i mezi křesťany se to objevuje.

A i Gedeon takto reptal. Nechtěl si připustit, že s ním je Hospodin. Kdyby tu Hospodin byl, tak by se nedělo to, co se děje. On věřil v Boha, ale myslel si, že je někde pryč, snad že už na Izrael zapomněl. Jo dříve, to tu ten Bůh byl, zachránil Izrael. Ale dneska už má něco jiného na starosti, už mu na nás nezáleží.
To jsou ty pasti, které si Satan používá i dnes a investuje do toho veliké úsilí. Přesně toto se nám snaží každý den předhazovat. Bůh na tebe zapomněl. Jo tehdy, u tvých rodičů, to tu ještě byl. A i dneska je třeba u mého souseda, u mého kazatele, ale u mě určitě už není. Jsem tu na všechno sám. Protože pokud by tu Bůh byl, tak by mě nenechal v takové situaci, v jaké jsem.

A řekněme si na rovinu, Gedeon měl proč reptat. Izrael sice hřešil proti Bohu, ale on byl Bohu věrný. A proč to můžu tvrdit? Protože Bůh ho v dalších verších vyzval, aby zbořil Baalův oltář, který byl jeho otce. Kdyby měl Gedeon svůj oltář, neřekl by nejdřív Bůh, aby zbořil svůj oltář a potom šel zbořit i ten otcův? Gedeon Baalovi nesloužil. On zůstal věrný Hospodinu. A proto se nemůžeme divit, že reptal. Viděl, jaké bezpráví se mu děje, přestože je Bohu věrný. A to byla ta úrodná půda pro Satana, kam mohl zasít to semínko hořkosti.

Porovnejme 1 a 13 verš:
Izraelci se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Proto je Hospodin vydal na sedm let do rukou Midjánců.

Říkali: 'Což nás Hospodin nevyvedl z Egypta?' Ale teď nás Hospodin zavrhl a vydal do rukou Midjánců."

To je přesně ono. Bůh Izrael vydal do rukou Midjánců. A Gedeon si to uvědomuje, ale k tomu si přidal slovo ,,zavrhl´´. Vidíte? Bůh něco dopustil, ale Satan Gedeona přesvědčil o tom, že je Bůh nadobro zavrhl. Už s nimi nechce mít nic společného. Zde je prakticky vidět to pořekadlo, že Bůh dopouští, ale neopouští. Zapamatujme si to. Naučme se nereptat, ale být spokojení s tím, co máme - oběť Pána Ježíše, nový život.

Jób 19.25-27
Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude , mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.


3.NEOBYČEJNÁ ODPOVĚĎ (14)

Hospodin se k němu obrátil a pravil: "Jdi v této své síle a vysvobodíš Izraele z rukou Midjánců. Hle, já tě posílám."

Čekali byste takovou odpověď? Když jsem nad tím přemýšlel, došlo mi, že mou reakcí na cizí reptání vždy bylo buď soucítění a nebo nepochopení. Kdykoli někdo reptá, máme tendence se buď k němu přidat a nebo ho napomenout, ať toho nechá, že jsou na tom například jiní hůř a že tento člověk řeší ,,hlouposti,,.
Ale Pán Ježíš na to reaguje úplně jinak. Mohl mu přitakat a říct, že má pravdu...tím by jeho sebelítost znásobil. Podporoval by to jeho reptání.Krásným příkladem nám mohou být lidé u doktora, v obchodě, v MHD, v práci. Stačí, když se nahodí téma jako vláda, vztahy v rodině, nákupy, nemoci atd. a z těchto témat se rozvine tak vášnivý rozhovor, že mnohdy lidé odcházejí nejen ještě více naštvaní, ale navíc i zdeptaní, neboť si uvědomují, že si sice stěžují, ale je jim to houby platné. Ale líbí se mi, že Pán Ježíš nenechal Gedeona se topit ve své sebelítosti.

On ho motivoval k tomu, aby s tím něco udělal. Gedeon viděl problém a naříkal. Ale Pán Ježíš ho nechtěl nechat v tomto stavu. Chtěl z něho mít neobyčejného služebníka a proto mu řekl něco jako: Gedeone, tvé reptání je správné, ale zbytečné. Nikomu tím neprospěješ. Pokud se ti to nelíbí, tak se tomu vzepři. Neplýtvej svou silou v stěžování si, ale raději běž a změň to. Je dobře, že se ti to nelíbí. Tak se tomu vzepři!
A to je pro mě a pro vás další výzvou: Jestliže chceš být neobyčejný služebník, pak si nestěžuj, ale jednej. Nelíbí se ti něco doma, v práci, ve sboru? Pak je ti k ničemu tvé reptání. Akorát riskuješ to, že se někdo od tebe nakazí. Reptání je velice nakažlivá nemoc. A Ježíšova církev nemůže a nesmí být reptající církví. Nestěžujme si. Jednejme. Bůh nás k tomu vybízí a vysílá.

Na intru jsem celé 4 roky bydlel s mým kamarádem. On byl menší postavy, vážil tak 50 kilo a tudíž byl v nevýhodě při jakémkoliv sportu. Ve škole jsme často hráli florbal. Ovšem ten náš florbal byl něco mezi hokejem a ragby. Jeden z našich spolužáků hrál dost tvrdě a fauloval. A ten můj spolubydlící to vždy kvůli své postavě nejvíce odnesl. Na pokoj vždy přišel rozzuřený, že ho ten Lukáš zase ošklivě zfauloval a zapřísahal se, že příště se mu postaví a nenechá si to líbit. A takto to bylo každý tělocvik. Nikdy se mu nepostavil. Když příště došlo na lámání chleba, můj spolubydla na to neměl odvahu. To byl přesně Gedeon.

A já si uvědomil, že jsem taky takovým vzorem Gedeona. V klidném prostředí si stěžuji, ale jakmile přijde na lámání chleba, tak najednou už ta moje síla, kterou jsem měl, se vytrácí. Znáte to taky? A právě do toho vstupuje Pán Ježíš a říká: "Jdi v této své síle. Hle, já tě posílám´´


4. NEOBYČEJNÁ VÝMLUVA (15)

On mu však namítl: "Dovol prosím, Panovníku, jak bych mohl Izraele vysvobodit? Můj rod je v Manasesovi nejslabší a já jsem v otcovském domě nejnepatrnější."

Gedeon viděl problém, vadil mu, ale jakomile ho Bůh vyzval k tomu, aby s tím něco udělal, tak si začal hledat výmluvy, proč to nejde.

Ale to není náš případ, my si výmluvy nikdy nehledáme. Můžeme říct ,,AMEN´´? Já tedy nemůžu. Výmluvy jsou jedním z mnoha důvodů, proč se mnoho křesťanů nestane těmi neobyčejnými služebníky. Kdykoliv mě k něčemu Pán Ježíš vyzíval, vždy jsem jako první hledal výmluvy, proč to nejde. A nejsou to jen ,,hlouposti,, ale můžou to být i velice dobré a přesvědčivé důvody. Někdy nám v uposlechnutí překáží nedostatek času, málo financí. Rád bych vzorově připomněl pár takových výmluv, které mě často přesvědčí, proč nemůžu udělat něco, do čeho mě Pán Ježíš chce poslat.

Pane Ježíši, jsem moc mladý. Jsem moc starý. Jsem moc unavený, nemám čas, vždyť za chvilku musím být tam a tam. Dneska je moc teplo, dneska je moc zima, dneska prší, dneska je zase moc hezky, chtěl jsem spíš na výlet. Nebo například: Pane Ježíši, já nevím, jak bych těm lidem odpověděl, pošli za nimi raději někoho vzdělanějšího.

To je jen hrstka toho, jaké výmluvy nám mohou bránit v tom, abychom uposlechli Pána Ježíše. Sám jsem ho nejednou neposlechl. A víte co? Ono se kolikrát nic zásadního nestane. Neuposlechnete a žijete dál. Ale celý den, týden nebo i delší dobu vás toto neuposlechnutí tíží na srdci.

Nedávno jsem zažil jeden takový moment, kdy mě k něčemu Pán Ježíš nutil a já jsem si i díky Gedeonovi vzpomněl na ty výmluvy a tak jsem Pána Ježíše uposlechl. V úterý ráno jsem si vyrazil na můj oblíbený kopeček, který je kousek nad Libčevsí. Už po cestě se objevovali červánky a tak jsem se bál, že propásnu východ slunce. Proto jsem pospíchal. Ve vesničce pod tím kopečkem je celkem problém zaparkovat. Je tam pouze jedno veřejné místo k stání, kde už nějaké auto stálo. Cesta na kopeček vede podél něčí louky. Proto jsem se rozhodl, že pro tentokrát zaparkuji na té louce. ,,Přeci tu teď v 5 hodin nikomu nebudu překážet´´ Věděl jsem, že jsem na soukromém pozemku, ale doufal jsem, že to nikdo ani nezjistí. Východ slunce jsem stihl a byl to super čas, mohl jsem se ztišit před Bohem a zároveň mu vzdát nejednu chválu. Ale cestou zpět k autu jsem zahlédl nějakého starého pána, jak obrací vidlemi posekané seno na té louce, u které jsem zaparkoval. Zastihl mě u auta a ještě nikdy mi nikdo tak moc nevyhuboval.

Vadilo mu nejen to, že jsem tam pakroval, ale dokonce i to, že jsem šel po jeho posekané louce. Jeho zlé chování mě celkem šokovalo. Nečekal jsem, že by to někomu mohlo takhle moc vadit. Několikrát jsem se mu omluvil s tím, že jsem ho nechtěl naštvat. On však stále křičel a nadával. Nejsem jediný, kdo mu tam takto zastavil. Co jsem pochopil, tak mu tam lidé stávají denodenně. Ovšem já byl asi tím špendlíkem, který tohoto pána propíchl. Nastoupil jsem do auta a chtěl jsem odtamtud zmizet, co nejrychleji to šlo.

Ovšem po cestě tou vesnicí mě Pán Ježíš začal volat k úplně jinému úkolu. Nejprve mi došlo, že bych tomu pánovi měl žehnat. Tak jsem se za něho začal modlit, aby mu Hospodin pomáhal s tou prací, kterou tam dělal. Ovšem v tom mi přišli verše z Jakuba 2. 14-17 Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad," ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.
V tu ránu mi bylo jasné, že se musím na tu louku vrátit a tomu člověku pomoct. A tehdy přišli ty výmluvy. ,,Jsi moc unavený, vstával jsi brzy ráno, jeď raději domů. Vždyť ani nemáš hrábě, abys mu mohl pomoct. Nejsi zrovna nejlépe oblečený na práci na louce.´´ Nechtělo se mi znovu s tím mužem mluvit, věděl jsem, že to nebude zrovna příjemná konverzace. Ale přesto jsem věděl, že mě k tomu Pán Ježíš vybízí a že pokud bych ho neuposlechl, tak by mě to dlouho trápilo. Byl bych křesťan teoretik. Teorii bych znal, víru bych měl, ale ty skutky by mi chyběly. Proto jsem se vrátil a tomu pánovi jsem nabídl pomoc.

On mě skoro vyhnal s tím, ať vypadnu. Přesto jsem nemohl. Neměl jsem čím to seno obracet, tak jsem to začal dělat rukama. Bylo tam asi 13 řádků. Prvních pár šlo celkem dobře. Občas na mě ten pán zařval s tím, abych toho nechal a jel pryč. Dokonce i z jeho strany přišla jedna výmluva: ,,dneska bude pršet, nemá to cenu obracet´´. Přesto on stále obracel, a tak jsem také pokračoval. Potom ten pán na mě naposledy zavolal ať už jedu a odjel traktorem na jinou louku. Zůstal jsem tam sám. A tehdy přišla druhá zkouška - abych tam zůstal a tu louku dodělal. Ještě jsem nebyl ani v půlce. Ale věděl jsem, že je to zapotřebí dodělat. Doufal jsem, že ten pán ještě alespoň pojede okolo, aby viděl, že jsem neodešel. Ale to se nestalo, všechno seno jsem ručně otočil a pak jsem už konečně jel domů. A můžu vám říct, že ty dvě hodiny práce mi daly asi víc, než ten výlet na východ slunce. Při té práci jsem se modlil za toho pána a zároveň i za sebe. Uvědomil jsem si, že musím více respektovat cizí věci. Uvědomil jsem si, že Pán Ježíš mi to odpustil, ale zároveň jak moc je důležité, aby mi to i ten pán odpustil. Protože svou chybou jsem ho dovedl do hříchu.

5. NEOBYČEJNÝ SLIB (16.)

Ale Hospodin mu řekl: "Protože já budu s tebou, pobiješ Midjánce jako jediného muže."

Mě tam nejvíce zaujala ta část, že Gedeon pobije Midjánce jako jediného muže. To mi přijde jako VELIKÝ a v našich očích nemožný slib. Kdyby mu Bůh slíbil, že je zvládne porazit, tak to už by byl úžasný slib, ale tomu by se dalo uvěřit. Vžijme se do Gedeona. Hospodin vám řekne, že jednou dokážete porazit Midjánce. Ihned by mi začaly naskakovat představy o tom, jak asi bych to mohl dokázat. No snad bych mohl dokázat přesvědčit Izraelce, abychom se jim vzepřeli. Snad by to i bylo možné. Kdyby mi Bůh řekl, že porazím veliký národ, který mě a celý můj národ utlačuje, asi bych potřeboval velikou dávku víry, ale přeci jen by mě moje přdstavy dokázali přesvědčit o tom, že to je možné. Ale kdyby mi Bůh řekl, že to bude tak jednoduché, jako bych zabil jen jednoho muže, to už by byla jiná situace. Ten veliký národ přeci nejde jen tak lehce porazit. POkud bychom je porazili, tak to bude něco těžkého. Ale určitě to nebude procházka růžovým sadem. Chápete, co tím myslím?
Ale Hospodin se nebojí slibovat takové věci, které si ani neumíme představit. V bibli není žádný Boží slib, který by byl obyčejný, kterému by bylo jednoduché uvěřit. A mnohdy ti lidé, kterým to Bůh slíbil, pochybují, že by to bylo možné.

Např. Noe - Gen. 6.13-14 I řekl Bůh Noemu: "Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. Udělej si archu z goferového dřeva.

Abraham - Gen. 15.3-6 Abram dále řekl: "Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?" Hospodin však prohlásil: "Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna." Vyvedl ho ven a pravil: "Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat." A dodal: "Tak tomu bude s tvým potomstvem." Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.

Mojžíš - Exodus 3.10-12 Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta." Ale Mojžíš Bohu namítal: "Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?" Odpověděl: "Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře."

Jozue - Jozue 6.2-5 Ale Hospodin řekl Jozuovi: "Hleď, vydal jsem ti do rukou Jericho i jeho krále s udatnými bohatýry. Vy všichni bojovníci obejdete město vždy jednou kolem. To budeš dělat po šest dní. Sedm kněží ponese před schránou sedm polnic z beraních rohů. Sedmého dne obejdete město sedmkrát a kněží zatroubí na polnice. Až zazní táhlý tón z beraního rohu, jakmile uslyšíte zvuk polnice, vyrazí všechen lid mohutný válečný pokřik. Hradby města se zhroutí a lid vstoupí do města , každý tam, kde právě bude."

rodiče Samsona - Soudců 13.2-3 a 5 Byl jeden muž ze Soreje, z danovské čeledi, jménem Manóach. Jeho žena byla neplodná a nerodila. I ukázal se té ženě Hospodinův posel a řekl jí: "Hle, ty jsi neplodná, nerodila jsi, avšak otěhotníš a porodíš syna... 5 - On začne vysvobozovat Izraele z rukou Pelištejců."

Marie a Josef - Lukáš 1.30-35 Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce." Maria řekla andělovi: "Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?" Anděl jí odpověděl: "Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.

To jsou jen příklady toho, jak Bůh vždy slíbil něco neobyčejného - pro nás na první pohled nepředstavitelného.
Ovšem jak má takovýto Boží slib určený Gedeonovi, mluvit k nám v dnešní době? Snad ještě před pár lety, za doby komunismu, by příběh Gedeona mohl být motivací k revoluci. Ovšem v dnešní době si žijeme jako národ ve svobodě. Máme zákony a díky nim nám nikdo nic nesmí protizákonně vzít.

A tak jsem přemýšlel nad tím, kdo nebo co pro nás může být v dnešní době těmi Midjánci. Proti komu bychom měli v dnešní době válčit?Komu se postavit? Proč bychom měli být těmi neobyčejnými válečníky, jako Gedeon? A koho bychom měli před kým osvobozovat?
Odpověď najdeme v 1. Petrově listu 5.8 Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako 'lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil.

Efezským 6.12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.

Když se válečníci chystají k boji, musejí vědět, proti komu jdou bojovat. Pokud by to nevěděli, mohli by omylem zranit i své spolubojovníky. Ostatně se to i v následující kapitole Soudců stane Midjáncům. Gedeon a jeho skupina bojovníků začnou dělat hluk a Midjánský tábor, nepřipravený na bitvu, se pobije navzájem. Oni nevěděli, komu se mají postavit. A stejně tak to je mnohdy i v církvi. Bratr povstane proti bratru, sestra proti sestře. A přináší to pouze a jen zkázu. Jako neobyčejní Boží bojovníci musíme vědět, proti komu vedeme ten boj. Jím je pán tohoto světa. Ano, ten boj nevedeme proti lidem, ale proti někomu, kdo je o mnoho silnější. A z vlastních sil tu válku nemůžeme vyhrát.

Efezským 6.10-11 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.

Je mnoho lidí, kteří si myslí, že ten boj se zlem dokážou zvládnout sami. Nevěřme této lži. Satan je silnější než my samotní. Ale není silnější, než Ježíš - Boží Syn. A tak patříme-li Pánu Ježíši, už nemusíme bojovat z vlastních sil, ale můžeme hledat pomoc u Krista. V jeho jménu se postavit zlu. Stejně jako tehdy Gedeon. "Protože já budu s tebou, pobiješ Midjánce jako jediného muže." Jako by mu Bůh řekl: Hele Gedeone, moc dobře víš, že sám na ty Midjánce nemáš. Ale protože JÁ jdu do toho s tebou, tak to zvládneš levou zadní. A to je mou touhou, abychom každý den jako neobyčejní Boží bojovníci šli vstříc nepříteli v moci Pána Ježíše Krista. Návod, jak se duchovně připravit na boj, je v dalších verších:
Eezským 6.14 - 18
Stůjte tedy 'opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje' a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také 'přilbu spasení' a 'meč Ducha, jímž je slovo Boží'. V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry.

6.NEOBYČEJNÝ DAR (17-21)

Tu jej požádal: "Jestliže jsem opravdu našel u tebe milost, dej mi nějaké znamení, že se mnou mluvíš ty sám. Jenom se odtud nevzdaluj, dokud k tobě nepřijdu. Rád bych přinesl dar a předložil ti jej." Odpověděl: "Zůstanu, dokud se nevrátíš." Gedeón odešel a připravil kůzle a nekvašené chleby z éfy mouky. Maso vložil do košíku, vývar nalil do hrnce, vynesl to k němu pod posvátný strom a nabídl mu to . Posel Boží mu poručil: "Vezmi maso a nekvašené chleby a polož je na toto skalisko; vývar vylej." On tak učinil. Hospodinův posel se dotkl koncem napřažené hole, kterou měl v ruce, masa a nekvašených chlebů. I vyšlehl ze skály oheň a pohltil maso i nekvašené chleby, zatímco Hospodinův posel mu zmizel z očí.

Všimněte si, že dosud každý neobyčejný bod, který udělal Gedeon, byl v zásadě velice obyčejný. On obyčejně reptal a obyčejně se vymlouval, stejně jako je to i naším zvykem. Ovšem tento dar, který se Gedeon
Gedeon uvěřil v Boží slib, ale potřeboval se o něm přesvědčit. Líbí se mi Gedeonova upřímnost o tom, že potřebuje nějaký důkaz. Nebál se přiznat, že potřebuje přesvědčit. A není to naposledy. Ještě 2x bude od Boha žádat potvrzení Božího slibu.
Ovšem tato první žádost, narozdíl od těch druhých, nedává Bohu žádné hranice. Gedeon touží po důkazu, ale je mu jedno, jaké znamení to bude.

Co mě ovšem zaujalo, je ta Gedeonova oběť. On Hospodina požádal o nějaké znamení, ale vzápětí jde domů připravovat oběť. Nevím jak vy, ale já osobně bych nejprve chtěl vydět to znamení a až poté, co bych bych ho viděl, bych Bohu přinesl oběť. Ovšem Gedeon udělal něco neobyčejného, něco nepředvídatelného. Nejprve přinesl oběť.

1 éfa je v přepočtu asi 21 nebo 36 litrů mouky, přičemž v biblických poznámkách je těch 36.
Kdo z nás má doma 36 litrů mouky? Samozřejmě, že dneska nemusíme mít zásoby, stačí si zajít do obchodu. Ale rád bych připomněl, že v té době, když byli Izraelci utlačováni Midjánci, bylo každé zrnko mouky vzácné. Natož kůzle. Vždyť ještě před chvílí Gedeon mlel mouku a najednou přináší chleby a kozla. A to vše zatím aniž by viděl jakékoliv znamení. Tomu říkám opravdu neobyčejný dar. Dal opravdu hodně, možná dokonce většinu toho, co měl. Ale Hospodin se k této oběti přiznal.

Kdy naposledy jste něco dali Bohu? A nemuseli to být ani žádné hmatatelné věci. Dáváme desátky. Občas uděláme čistku oblečení a vyřadíme pár starých triček. Ale Bůh po nás žádá i jiné věci. Čas. Kdy naposledy jste Bohu věnovali svůj volný čas? Pokaždé, když mám volno, mě napadá plno možných aktivit, které bych rád dělal. V poslední době trávím dost času na počítači. Občas si pustím nějaký film. Ale čas utíká a já si najednou uvědomuji, že na Boha mi zbývá už jen pár minut, že pak už musím jít spát. Uvědomím si to, ale je většinou už pozdě.

Co dalšího můžeme Bohu darovat? Nejspíš vás překvapím, ale můžeme mu dát i své jídlo. Co takhle se občas vzdát jídla pro Pána Ježíše? Vždyť i Gedeon se vzdal veliké hostiny. Celou ji dal Bohu.
Posledním takovou obětí, kterou bychom se měli učit dávat Bohu, je chvála.
Židům 13.15 Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno.

Slovo oběť není něco, co se dává jednoduše. Když židé dávali oběti Bohu, museli dávat pouze to nejlepší, co měli. A věřím tomu, že taková oběť se nedává snadno. A stejně tak se nedává jednoduše chvála Bohu v té době, kdy se nám vede špatně. Ale je to věřím velice důležitá oběť, která se Bohu líbí. Není těžké chválit Boha za to, že se máme dobře. Ale najít slova chvály v době, kdy se nám daří špatně, kdy se nám hroutí vztahy a nebo dokonce kdy nám umírají blízcí, to už je velice těžké. Ovšem Bůh se k takovým darům přiznává a ukazuje svoji moc, stejně jako tehdy Gedeonovi.

7. NEOBYČEJNÝ POKOJ (22-24)

Tu Gedeón shledal, že to byl Hospodinův posel, a zvolal: "Běda mi , Panovníku Hospodine, vždyť jsem viděl Hospodinova posla tváří v tvář!" Hospodin jej však uklidnil: "Pokoj tobě; neboj se, nezemřeš." I vybudoval tam Gedeón Hospodinu oltář a nazval jej: "Hospodin je pokoj." Je v abíezerské Ofře až dodnes.

S kým by takový zázrak nezamával. Gedeona to neskutečně znepokojilo. Dokonce jakoby ani nečekal, že k němu opravdu mluvil Hospodin. Vždyť nejprve žádá důkaz, ale jakmile ho dostane, tak má strach. Ale je dále napsáno, že ho Hospodin uklidnil. Ubezpečil ho o tom, že nezemře. A to dalo Gedeonovi neobyčejný pokoj. A nejen to, ale Gedeon o tom svědčil i dalším lidem.

A co my, jak to zase aplikovat na nás? Takoví, jací jsme byli, před Boží tvář jít nemůžeme. Ovšem proto přišel Pán Ježíš, abychom byli jeho krví očištěni a směli tak jednoho dne předstoupit před Boží tvář. Duchovní smrt už na nás nemá páky. "Pokoj tobě; neboj se, nezemřeš." Toto zaslíbení není jen pro Gedeona, ale pro každého, kdo přijal Pána Ježíše jako svého zachránce a Pána. Žel Satan se snaží ze všech sil nám tento pokoj vzít.
Kéž by nám toto zaslíbení znělo v uších v každé těžkosti, která nás v životě potká.

Ale ještě jednu věc bych chtěl ukázat. Gedeon nejen pocítil pokoj ve svém srdci, ale navíc o něm vydal svědectví - zbudoval oltář. A jak je vidět, tato památka tam zůstala pěkně dlouho. Ten, kdo sepisoval knihu skutků, tento oltář mohl vidět na vlastní oči. A tak se ptám sebe i vás. Jak moc je na našich životech vidět pokoj, který jsme přijali společně s Božím odpuštěním? Jak dlouho po naší tělesné smrti po nás zbyde vzpomínka na to, že jsme prožili usmíření s Hospodinem?

Neobyčejný služebník je nejen naplněný Božím pokojem, ale zároveň o tomto pokoji svědčí ostatním okolo sebe. Vždyť co důležitějšího můžeme lidem nabídnout?


Filipským 4.4-7
Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

2. Příchod Pána Ježíše

18. dubna 2017 v 1:05 | Kristián Zajíc
Před pár týdny jsem zde psal o 1. příchodu Pána Ježíše. Ale nemluvil jsem o vánocích, ale o tom, jak poprvé Pán Ježíš přišel do životů učedníků. Tehdy Petr s dalšími rybáři měli za sebou těžkou noc bez jakéhokoliv výsledku. Ani jednu rybu nechytili. Do toho přišel Pán Ježíš a poprosil Petra, jestli by ho nevyvezl na jezero, aby se mu lépe kázalo. Po kázání Petra vybídl, aby zajel na hloubku a tam vyhodil sítě. Petr ho poslechl a chytil tolik ryb, až se mu začaly trhat sítě. Když s ostatními rybáři přirazili ke břehu, všechno tam nechali a následovali Ježíše.
Na tomto předešlém příběhu jsem ukázal pár bodů, které se toho prvního příchodu týkaly.

(REKAPITULACE PŘEDEŠLÉHO ČLÁNKU)

1. Pán Ježíš přichází do ...NAŠEHO ZANEPRÁZDNĚNÍ a přináší odpočinek.
Tehdy Pán Ježíš přišel do života rybářů, kteří ho ani nehledali...oni měli svých starostí dost, ale to Pána Ježíše nezastavilo. A to samé Pán Ježíš dělá i v našich životech. On nečeká, až ho začneme my hledat, ale sám si nás nachází a vynucuje si naší pozornost. Ale s jeho příchodem do našeho života také přichází odpočinek od těch každodenních starostí. Petr měl tehdy za sebou náročnou noc a místo praní sítí, si mohl odpočinout při Ježíšově kázání. Jakmile uslyšíte Ježíšův hlas, buď te jako ta Marie, která mu naslouchala.

2. Pán Ježíš přichází do...NAŠÍ BEZMOCI a přináší řešení.
Petr a jeho kolegové byli profesionální rybáři. U jezera vyrůstali od malička - a tak se nemůžeme divit, že je neúspěšná noc musela přivést do stavu bezmoci. Z jejich strany udělali vše, co mohli a co uměli, aby chytili veliký úlovek. Vždyť to dělali den co den. Ale zrovna tuto noc se nechytla ani jedna ryba. A pak po té vší námaze přijde nějaký tesař, který sice dobře káže, ale o rybaření nic neví a říká jim, co mají dělat. A navíc jim radí něco, co jde proti zdravému rozumu - tedy rybařit ve dne. A stejně i do našich bezmocí přichází Pán Ježíš a touží nás z ní vyvést a požehnat, ale taky si jí použít k oslavě svého jména. Stačí jen uposlechnout jeho hlasu, i kdyby šel proti zdravému rozumu. Tak ať tam, kde rozum nestačí, nastupuje v našich životech důvěra jeho slovům.

3. Pán Ježíš přichází do....NAŠÍ POKORY a povolává nás do nového života.
Proč Pán Ježíš musel udělat takový zázrak? Aby Petrovo rodinu zabezpečil velikým úlovkem? Víte, mnozí si myslí, že Pán Ježíš do našich životů přichází proto, aby nám žehnal. Takhle zní evangelium prosperity. Uvěř v Ježíše a bude se ti dařit. Už nebudeš mít problémy, tvůj život bude lepší. Už nebudeš mít finanční nouzy, budeš mít skvělé vztahy, v práci se ti bude dařit atd.Pokud by takto znělo evangelium, potom by Pán Ježíš dal ten úlovek Petrovi jen proto, aby na nějaký čas naplnil jeho břicho a kapsu. Ale to by bylo ubohé. Možná na pár dnů by to Petrovi pomohlo, ale cokoliv materiálního dříve nebo později skončí. A Pán Ježíš sem nepřišel kvůli něčemu pomíjejícímu. On nepřišel zlepšit Petrův život. On mu přinesl NOVÝ život. Ten nepomíjející. Pán Ježíš tam na tu loď přišel proto, aby Petra povolal do nového života. A ten nový život nestál na nějakých slibech o tom, jak se Petr bude mít tady na zemi dobře. Vždyť to by Pán Ježíš lhal. On věděl, jak to s Petrem dopadne. Petra pro jeho víru ukřižovali hlavou dolů. Od té doby, co odešel od té loďky, mu mnoho lidí ukládalo o život. Trpěl bídu, hlad, soužení. To není evangelium prosperity. Pán Ježíš do našich životů přichází proto, že jsou hříšné. A takový život nemůže existovat v Boží přítomnosti. Takoví, jací jsme, do Božího království nesmíme. Ale Ježíš přichází a nabízí nový život. A jak jsem již v tom 3. bodě zmínil, ten nový život začíná naší pokorou.
Na Petrovi to je krásně vidět. Ten zázrak s těmi rybami Petra nedovedl k blahobytu. K tomuto tématu jsem si položil otázku: Co se s těmi rybami stalo? Vždyť jsme četli, že ihned, co přirazili s lodí ke břehu, VŠECHNO tam nechali a šli za Ježíšem. Vidíte? Ty ryby pro Petra neměli žádnou váhu. Na nich mu nezáleželo. Ale tento zázrak Petra přivedl k pokoře sebe samého. Petr když viděl, jaký zázrak Ježíš udělal, řekl mu: . "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný."...Petr vyznal, že není hodem být v Ježíšově blízkosti. Uvědomil si to a přiznal to. A teprve tehdy ho Ježíš vyzval k novému životu. "Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.
To je příběh s happyendem, nemyslíte? Pán Ježíš přišel, ukázal Petrovi a jeho kolegům svou moc a oni v něho uvěřili, vydali se za ním. Tomu říkám úžasný konec. Ale problém je, že to není konec. Pán Ježíš Petra povolal a on jeho hlas poslechl, zanechal všeho, co tam u toho jezera měl, a vydal se za Ježíšem. Na co bych chtěl poukázat, že tím to neskončilo. To nebyl happyend, to byl happystart. Ten zápas víry tímto bodem začal. A jak je vidět, Petr i další učedníci potřebovali stále nové a nové důkazy, skrze které jim Pán Ježíš dokazoval, kým je. A oni jakoby ne a ne si to uvědomit.

DNES BYCH SE CHTĚL POZASTAVIT NAD VELICE PODOBNÝM PŘÍBĚHEM...A PŘECE JE JINÝ ;-)
Jan 21.1-17
Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského.Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: "Jdu lovit ryby." Odpověděli mu: "I my půjdeme s tebou." Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: "Děti, nemáte něco k jídlu?" Odpověděli: "Nemáme."Řekl jim: "Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete." Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: "To je Pán!" Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť - byl totiž svlečen - a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi - nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket - a táhli za sebou síť s rybami. Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb.Ježíš jim řekl: "Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!" Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš jim řekl: "Pojďte jíst!" A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: "Kdo jsi?" Věděli, že je to Pán.Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Pas mé beránky!"Zeptal se ho podruhé: "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Buď pastýřem mých ovcí!"Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, máš mne rád?" Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád." Ježíš mu řekl: "Pas mé ovce!

Velice podobný příběh. Učedníci se vydají na ryby. Celou noc se snaží, ale přesto nic nechytnou. Ráno se u břehu objeví Pán Ježíš a znovu jim poradí, jak mají chytat. Učedníci poslechnou jeho pokynů a tak mají co dělat, aby úlovek vůbec dostali do lodi. Zní to velice podobně. Ale tento příběh oproti tomu prvnímu, nebyl prvním setkáním Ježíše s učedníky, ale jeden z těch posledních.Vnímejte. Všechny ty zázraky a vyučování, co učedníci s Ježíšem zažili, už byly za nimi. Už Ježíše po těch třech letech velice dobře znali. A přesto je vidět, že když Pán Ježíš k Petrovi a dalším učedníkům znovu přichází, tak je nachází v tom samém stavu, v jakém je zastihl tehdy, když je uviděl poprvé. A proto bych dnes rád mluvil o 2. příchodu Pána Ježíše do našich životů. Vlastně bych to nazval spíš NÁVRAT.

1. PÁN JEŽÍŠ SE VRACÍ, ABY...NÁM PŘIPOMNĚL NAŠE POVOLÁNÍ
Porovnejme jeden verš z minula s jedním z dnešního textu. Ten první je z Lukáš 5.11 ...Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi." Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním. Ten druhý je z Jan 21.3 Šimon Petr jim řekl: "Jdu lovit ryby." Odpověděli mu: "I my půjdeme s tebou." Šli a vstoupili na loď.
Vidíte to? Pán Ježíš Petra jednou povolal k novému životu - rybář lidí. Petr jeho povolání přijal a šel za ním. A vydrželo mu to 3 roky. Zažil s Ježíšem tolik úžasných momentů. Duchovně vyrostl. Vždyť dokonce společně s dalšími učedníky uzdravoval a vyháněl zlé duchy Marek 6.12 - 13. verš - I vyšli a volali k pokání;vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.Petr a spol. měli úžasné zkušenosti s Bohem. Vždyť Petr, Jan i Jakub, synové Zebedeovi, byli s Ježíšem na hoře proměnění. Oni zažili tu největší slávu Pána Ježíše, kterou zde na zemi lze zažít. Vždyť sám Bůh jim řekl, kým je Ježíš. Kdo jste zažil někdy něco takového? Já bych to tedy chtěl zažít. Ale chtěl bych zdůraznit: Nestavme naší víru na zážitcích s Ježíšem, stavme ji na Ježíši, na jeho blízkosti. Petr a spol. měli úžasné zážitky, ale jakmile se z jejich života Ježíš vytratil, tak jim byly ty zážitky k ničemu. Učedníci nevědí, co dělat, a tak se vrací přesně tam, kde začali. Na loď k chytání ryb.
A to je přesně to, co hrozí i nám. Jakmile se Pán Ježíš vytratí z našich životů, tak se vrátíme přesně tam, kde jsme byli ještě předtím, než jsme ho potkali.
Možná by někdo mohl namítnout, že učedníci fyzicky žili s Ježíšem. Ale co my? My jsme to štěstí neměli. To je pravda. Ale nejsme na tomto světě sami, opuštění. Vždyť nám Bůh dal Ducha Ježíšova - Ducha svatého. Ježíš nežije vedle nás, ale přímo v nás. A je to On, kdo v nás působí, kdo nás učí, usvědčuje, dává pokoj.
Bez Ducha svatého by učedníci do dneška chytali ryby. Ale podívejte se, jak moc jejich životy Duch svatý ovlivnil. Stali se rybáři lidí. Na Petrovi Pán Ježíš postavil svatou církev, kterou brány pekel nepřemohou.
nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Gal.2.20
2. PÁN JEŽÍŠ SE VRACÍ, ABY.....NÁM PŘIPOMNĚL, ŽE JE TU VŽDY S NÁMI (6-8)
Řekl jim: "Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete." Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: "To je Pán!" Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť - byl totiž svlečen - a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi - nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket - a táhli za sebou síť s rybami.
Kromě toho zázraky, který Pán Ježíš učinil, je v tomto textu pro mě jedna další zajímavá událost. Je to znovu Petr, kdo mě zaujal. A to konkrétně ta zmíňka o tom, jak se před Pánem Ježíšem oblékl a skočil do vody.
To tehdy totiž věřím mělo pro Petra větší hloubku, než jak to v tom textu zní.
A první otázka, co mě hned napadla, bylo: Proč byl Petr nahý? A je to jasné. Bylo mu vedro. Jistě všichni víte, že v Izraeli je větší teplo, než u nás. Já to nejen vím, ale mohl jsem to dokonce zažít. Předminulé léto jsem byl týden v Izraeli. Bylo to na začátku července a tehdy jsem poprvé zjistil, jak nepříjemné teplo dokáže být. Do té doby jsem si vždy říkal, že teplo je lepší, než zima. Ale tehdy jsem si uvědomil, že i teplo dokáže být nepříjemné. Ten týden byl rozdělený na pár dnů v hotelu a poté na pár dnů v kempu. V hotelu to šlo, tam byla klimatizace. Ale zbylé dny v kempu, na pláži u Galilejského jezera, to byla zkouška. Ve stínu bylo 40°C, na slunci se člověk ani nesměl zastavit. Do jezera se člověk šel tak akorát ohřát. Tehdy jsem celé dny měl na sobě jen plavky a kdyby to šlo, tak bych se vysvlékl z kůže, abych se ochladil. Už jsem neměl co ze sebe schodit - až na ty plavky.
A tak chápu, že Petr byl na té loďce nahý. Také bych byl. Tedy v těch plavkách samozřejmě. Ale kdo z vás by sem do sboru přišel v plavkách? Nikdo. A proč byste sem v nich nepřišli? Protože přicházíme do Božího domu. Přicházíme se sem setkat s Bohem a s jeho Synem, Ježíšem. Ale v neděli odpoledne už jsme u bazénu v plavkách. U nás doma to v létě chodí tak, že jsme v bazénu skoro pořát, hlavně Kubík s Honzou. A i v neděli se přijde ze sboru a než mamka stihne udělat oběd, tak už Honza s Kubíkem řádí v bazénu. Před chvílí byli oblečeni co možná nejlépe, a teď jsou jen v plavkách. Ve sboru přicházíme před Boha, ale tam u bazénu nejsme v blízkosti Pána Ježíše? Ne, on je nám vždy na blízku. Nechci tu rozebírat oblékání, proč jsme tady v tomto a doma zase v ničem jiném...jen jsem chtěl poukázat na to, že když víme o tom, že jsme v Boží blízkosti, tak se chováme a oblékáme úplně jinak, než potom kdekoli jinde.
To oblečení, které na sobě dnes tady máme, má jediný účel. Zakrýt to, co by jako odhalené bylo neslušné. A tak i Petr, když se dozvěděl, že přišel Pán Ježíš, musel před ním zakrýt to, co bylo neslušné. Ale nešlo jen o oblečení. On musel zakrýt to, co v jeho životě bylo neslušné.
A tak si vezměme z Petra příklad. Pán Ježíš do našich životů přichází každý den. Je nám stále po boku. Ať tomu věříš, nebo ne, on je vedle tebe, vedle mě. A mě to usvědčuje v tom, že na to každý den zapomínám. Tehdy Petrovi nevadilo být nahý před jeho kamarády. A ani mu to nevadilo, když někdo šel okolo na břehu. Vždyť ze začátku nevěděl, že je to Pán Ježíš, kdo na něho huláká něco o rybách. Ovšem až v ten moment, kdy se dozvěděl, že je to Pán Ježíš, tak teprve tehdy mu jeho nahota začala vadit.
A mně to usvědčuje. Kladl jsem si otázku, proč se v mém životě objevuje tolik hříchu? Jakto, že mu každý den podléhám? Vždyť jsem poznal Pána Ježíše a nechci žít v hříchu. A Ježíšovou obětí už patřím mezi ty omilostněné hříšníky. To je úžasné, když mám tuto naději. To je to zásadní. Už nepatřím hříchu, protože jsem pod milostí. Ale nic to nemění na tom, že stále hřeším. A uvědomil jsem si, proč vlastně hřeším. Protože zapomínám, že Ježíš je přímo ve mně. Zapomínám na Boží blízkost.
Mnohokrát, když si nejsem jistý jak moc je danná věc, kterou jsem právě udělal, špatná, tak to posuzuji s mým dědečkem. Vždy si položím otázku, jestli bych tu danou věc udělal nebo případně řekl, kdyby tu vedle mě stál můj dědeček. A podle toho vždy poznám, že to už nebylo správně, že bych to měl Bohu vyznat jako hřích. Ale tento příběh mě usvědčil v tom, že zapomínám, že tu vedle mě nestojí jen dědeček, ale sám Bůh. Před dědečkem bych takový hřích neudělal, ale před svatým Bohem klidně? To je právě ta naše lidská hříšnost. Že zapomínáme, že Bůh vidí všechny naše kroky. Už Adam s Evou tam v Ráji na to zapomněli. A my je v tom následujeme.
A tak mou touhou je, abychom nezapomínali, že Ježíš je v naší blízkosti. Protože když On přichází do našich životů, tak se musíme zbavit té naší nahoty - tedy hříšnosti.
Následujme Petra. Zhřešíme-li, oblečme se do Boží milosti a vydejme se za Ježíšem, byď by to znamenalo, že musíme skočit do vody. To se mi také na tom příběhu líbí, že Petr se oblékl a skočil do vody. Pochopil bych, kdyby se před skokem do vody svlékl. To se totiž normálně dělá. Zkoušeli jste někdy plavat v oblečení? Moc to nejde. Ale to bylo Petrovi jedno. Jakmile zjistil, že tam je Ježíš, nechal ryby na lodi, oblékl se a pospíchal za ním. Nic jiného ho už nezajímalo. V tom ho následujme. Ano, ještě mnohokrát v životě upadneme do hříchu. Ale ihned ho zanechme za sebou na té lodi, oblečme se a co nejrychleji se vydejme za Kristem. Protože on je nám vždy blízko.
Matouš 28.20
A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. "
3. PÁN JEŽÍŠ SE VRACÍ, ABY...ABY NÁM ZADAL ÚKOL (15-17)
Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Pas mé beránky!"Zeptal se ho podruhé: "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Buď pastýřem mých ovcí!"Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, máš mne rád?" Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád." Ježíš mu řekl: "Pas mé ovce!
Přiznám se, že tato pasáž je dost těžká na výklad. Je tam tolik možností různých výkladů. Ale já bych dnes rád poukázal na to zaúkolování Petra. První, co mě zaujalo, byla ta první otázka Pána Ježíše. "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" ...docela zajímavá otázka. A ještě zajímavější je Petrova odpověď. "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." ...Nevím jak ve vás, ale ve mně to působí, jako by Petr Pánu Ježíši neodpověděl na jeho otázku. Protože odpověď, kterou bych čekal, by zněla takto: ,,Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád víc, než tito.´´ To ale Petr neřekl. Jakoby na Ježíšovu otázku ani nechtěl odpovědět. Snažil jsem se to pochopit. Proč se ho takto Pán Ježíš zeptal? A proč mu na to odpověděl jen na půl? A tak mi nezbývalo, než tu otázku položit sobě. Kristiáne, miluješ Pána Ježíše víc, než tito lidé okolo tebe? Nejprve mi ta otázka přišla velice těžká. Řeknu-li, že ano, hrozí mi povyšování nad ostatními. Řeknu-li že ne, pak je jasné, že je něco špatně.
Ale po delším přemýšlení mi to docvaklo. Pán Ježíš se Petra takto záhadně zeptal jen jednou. A došlo mi, že to byla zkouška. My lidé se velice rádi porovnáváme mezi sebou navzájem. Kdo z vás se nikdy s nikým neporovnával? Zpívám lépe, než tenhle? Modlím se lépe, než ten či ona? Ale můžou to být i jiné věci - oblečení, auto, jídlo atd...skoro všechno porovnáváme s ostatními. A Pán Ježíš se Petra zeptal přesně tak, že se Petr mohl veřejně povýšit. Ale Petr tou zkouškou prošel. On se nezačal porovnávat s ostatníma. Přestože by na to mohl mít právo. Vždyť Petr byl tím ,,nejaktivnějším,, učedníkem. Vydal se za Ježíšem po rozbouřeném moři. Když odváděli Pána Ježíše, byl to Petr, kdo ho sledoval. Ano, nakonec ho 3x zapřel, ale kde byli ostatní? A i před chvílí byl jediný, kdo se vrhl do vody a šel za Ježíšem, když všichni ostatní zůstali na loďce. Vskutku, i na nás to působí, jako by Petr miloval Pána Ježíše ze všech učedníků nejvíce. A byl si toho vědom. Vždyť ho třeba taky Pán Ježíš vzal sebou na horu proměnění. Ze všech učedníků mu byl nejblíže. Nepůsobí to tak na vás? Ale přesto všechno Petr tou zkouškou prošel. Jako by odpověděl: Pane Ježíši, nevím, jak moc tě mají rádi tito, ani mě to nezajímá. Já tě mám rád.
A k tomu bych nás všechny chtěl vybídnout, abychom svůj duchovní život neporovnávali s ostatními. Ta pokušení do našich životů budou vždycky přicházet. Je to jedna ze slabin, ve kterých Satan moc rád úřaduje. Ale kdykoliv to přijde, vzpomeňme si na Petra.Dívejme se na sebe, jak to máme s Ježíšem my. Vžyť o tom mluví to podobenství o třísce a trámu. Nejprve vyřešme svůj vztah s Bohem a teprve potom nás může Bůh zaúkolovat k tomu, abychom pomáhali druhým.

Přemýšlel jsem, proč se Pán Ježíš ptal Petra 3x. Proč mu to nestačilo jen jednou? A vysvětlení by mohlo být hodně. První z nich je prosté. Petr před pár dny Ježíše 3x zapřel, a tak teď mu Pán Ježíš pokládá tu otázku 3x. A to by i vysvětlovalo to, že napotřetí se to Petra dotkne. Protože si vzpomněl na ten večer a na toho kohouta. A teď má druhou šanci Ježíši vyznat svou lásku. Poprvé to nezvládl, ale Pán Ježíš je tu zpět, a tak už tu druhou šanci nepromeškal.
Ovšem mě napadl ještě další důvod, proč se Pán Ježíš Petra ptal 3x. Aby jemu i nám ukázal důvod pravé služby Bohu. A 3x to zdůraznil, abychom si toho spíše všimli.
Ježíš Petra pověřil úkolem. "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu:"Buď pastýřem mých ovcí!"...Ale tento úkol měl jednu podmínku. Milovat Ježíše. V tom je to tajemství opravdové služby Bohu. Milovat ho. Můžeme pěkně zpívat, pěkně kázat, připravovat dobrůtky pro sbor, můžeme třeba i jet do Afriky pomáhat lidem, ale pokud tím důvodem, proč jakkoliv sloužíme, není láska k Ježíši, pak to nemá žádnou cenu. Ale pojďme se podívat na tento problém i z druhého konce. Miluješ Boha? Pak mu služ. A nemusíš být jako Petr - pastýř Božích ovcí. Bůh ti dal určité talenty. Každý z nás něco dostal. Někdo je talentovaný muzikant, někdo zase dokáže lidi povzbuzovat. Jiný zase perfektně peče buchty. Jaký je důvod tvé služby? Služíš jen proto, aby ostatní neměli řeči, že nic neděláš? Být Božím služebníkem neznamená být kazatelem, nebo misionářem. Božími služebníky jsou všichni ti, co z lásky k Ježíši využívají to, co jim bylo svěřeno. Pán Ježíš i dnes přichází ke každému z nás a ptá se: ,,Miluješ mě? Pokud ano, pak buď mým služebníkem. A pokud mi chceš sloužit, tak to musí být z lásky ke mně.´´

Římanům 12.1.

Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

1. Příchod Pána Ježíše

27. února 2017 v 19:37 | Kristián
Pod pojmem 1. příchod Pána Ježíše si snad každý křesťan (a snad i někteří nevěřící) představí Betlém, jesličky, miminko, pastýře a mudrce. Ovšem o tomto tématu se mluví vždy o Vánoce. Já bych chtěl ovšem mluvit (nebo psát) o trošku jiném příchodu Pána Ježíše - příchod do našeho života.

Lukáš 5.1-11
Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi." Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.

Pán Ježíš přichází do:

1. ...NAŠEHO ZANEPRÁZDNĚNÍ

V prvních pár verších čteme o tom, jak Ježíše následovalo plnno lidí. Bylo jich tak moc, až se na něho tlačili. Ti lidé chtěli slyšet Boží slovo - věřili, že Ježíš mluví Boží slovo. Tak moc po Božím slově ti lidé toužili. Ale Petr s dalšími rybáři dělal co...pral sítě. On měl plno svých starostí, potřeboval uživit jak sebe, tak i svou rodinu. Neměl čas na nějaké poslouchání a následování nějakého chytrého tesaře. Ale Pán Ježíš vstoupil do jeho zaneprázdnění. Vynutil si jeho pozornost.

A stejně tak i v našem okolí jsou lidé, kteří následují Pána Ježíše a touží po jeho slovu. Ale Ježíši to nestačí. K roku 2012 bylo na zemi 2,2 miliardy křesťanů. Naše víra je zatím nejrozšířenější na zemi. Ale to Ježíši nestačí. On touží po každém z nás. Stejně jako mu nestačil ten zástup, který ho tehdy u toho jezera následoval stejně tak mu nestačí ta hrstka lidí, co ho dneska následuje. On touží po každém z vás.Problém ovšem je, že my jsme moc zaneprázdnění. Nechceme a ani nedokážeme si na Boha udělat čas. Ale to Pána Ježíše nezastaví. A nemluvím jen o lidech, kteří Pána Ježíše neznají, ale mluvím taky o nás, kteří už ho známe. Přesto, že jsem ho přijal jako svého krále, mě celkem často Pán Ježíš nachází zaneprázdněného.

A víte co je na tom to nejlepší? Že když Pán Ježíš přichází do našeho zaneprázdnění, tak přináší odpočinek. POdívejme se na Petra. Petr celou noc rybařil a teď je ještě zapotřebí vyprat sítě. Ženy, znáte ten pocit, když uvaříte oběd pro spoustu lidí a poté víte, že vás čeká ještě umýt všeho nádobí? Nebo chlapi, když nasekáte velikou hromadu dřeva a potom ho ještě musíte naskládat a urovnat pod střechu? Já osobně po jedné námaze nerad dělám další. A věřím, že podobně se cítil Petr. Celou noc rybařil, nic nechytl a navíc musí ještě vyprat sítě. To musela být pěkně špatná nálada. Ale najednou do toho přichází Pán Ježíš a chce, aby ho vzal na loď. Nevím jak vy, ale já být Petrem, tak jsem rád. Vždyť to znamená, že nemusím prát ty sítě.

V té vší práci Pán Ježíš přinutí Petra si odpočinout. Vždyť ho jen vyvezl na loďce a pak ho následovalo kázání, kde nic nemusel dělat. A stejně tak i v našem zaneprázdnění nám Pán Ježíš může a chce dávat odpočinutí.
Tak až budete v týdnu muset udělat to a ono, až budete mít plno starostí, vzpomeňte si na Petra. Pán Ježíš touží po naší pozornosti, tak mu ji každodenně věnujme.

Jak je psáno v Žalmu 95.7-8
On je náš Bůh, my lid, jejž on pase, ovce, jež vodí svou rukou. Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.

Pán Ježíš přichází do:

2. ...NAŠÍ BEZMOCI (4-7)

Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly.

Petr byl profesionálním rybářem. Na jezeře byl od malička, věděl o rybaření úplně všechno. Ale zrovna tuto noc nic nechytl. Všichni se namáhali, ale bylo to k ničemu. Ani jedna ryba se nechytila. Museli se cítit bezmocně.
Zase se obracím a ženy. Představte si, že má přijít nějaká vážená návštěva na oběd. Začnete vařit svoje oblíbené jídlo, které byste zvládli udělat poslepu. Ale jako na potvoru dneska se nic nedaří. Omáčka je moc slaná, maso málo propečené a těstoviny slepené. Kdykoli jindy to je v pohodě, ale zrovna dneska to nejde. A teď chlapi. Představte si, že si musíte vyměnit olej v motoru svého auta. Není to nic těžkého, už to děláte 20 let, ale zrovna dneska se pokazí snad všechno. Nejde povolit olejový filtr, během toho se několikrát praštíte do ruky a navíc už 3x vám zapadl oříšek do motoru, takže z jednoduché a banální činnosti, je celodenní zábava. Všichni známe ten poocit, když se nám něco nedaří. Přivádí to pocit bezmoci a většinou i jakákoli snaha přejde. Už nemáte chuť nic dělat, hlavně co nejdál od toho.

Ale přemýšlel jsem, co by se stalo, kdyby tu noc chytili plno ryb. Jsou to jen doměnky, ale nejspíš by tam Petr nepral ty sítě. Kdyby měli ty sítě plné ryb, tak by měli jiné starosti. Museli by s nimi na trh a tam je co nejrychleji prodat. Takže by Pán Ježíš přišel a nikdo by tam u těch lodí nebyl. Všichni by byli na trhu. Ale díky Bohu tu noc nic nechytili a tak za nimi mohl přijít Ježíš a tak vstoupit do jejich života. Bůh doslova přišel do jejich bezmoci a přinesl sebou svůj plán - své řešení. Co pro ty rybáře bylo na pohled špatné a nepožehnané, bylo v Božích očích pro ně velikým požehnáním. Setkání s Ježíšem pro ně byl rozhodující okamžik. Změnil jim život. Ovšem vše to začalo Petovo poslušností.

A u té bych se rád pozastavil. Docela by mě zajímalo, co se tehdy Petrovi honilo hlavou, když ho Ježíš vyzval hodit ty sítě. Vždyť celou noc parta profesionálů rybařila, a najednou přijde nějaký tesař, který chce, aby to zkusili ještě jednou. Jen podotýkám, že pokud chcete chytat ryby, nejlepší to je v noci. To ví každý rybář. A proto by mě zajímalo, co si Petr o Ježíši myslel. Mohl říct: ,,Ježíši, jsi skvělý kazatel...ale nejsi rybář. My se tu snažili celou noc a nic. Teď ve dne už tuplem nic nechytneme.´´ Petrovi myšlenky se nedozvíme. Ale co je z toho příběhu patrné, že ať už byly ty myšlenky jakékoliv, Petr Ježíše poslechl.

Nedivil bych se tomu, kdyby Petr Ježíše znal a věděl, že může udělat nějaký zázrak. Ale tehdy Ježíše neznal, nevěděl, čeho všeho je Ježíš schopný. Ale přesto ho uposlechl.

I do naší bezmoci vstupuje Ježíš a nejen, že si tu tíživou situaci chce použít ke své slávě, požehnat ji, ale taky přináší řešení té situace. Je pouze a jen na nás, zda budeme naslouchat jeho slovu a důvěřovat mu. Ale nezapomeňme, že Pán Ježíš přichází do naší bezmoci a přináší požehnání. Na nás je si ho s vírou vzít.

Pán Ježíš přichází do:

3....NAŠÍ POKORY (8-11)

Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi." Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.

Co myslíte, za koho do té doby Petr považoval Ježíše? Zkusme se na to podívat z Petrova pohledu. Jen upozorňuji, že to jsou doměnky. Možná, že o něm už něco zaslechl. Možná si říkal něco v tom smyslu: ,,Muž v obležení lidí. Asi by to mohl být zajímavý člověk. Když se o něho zajímá takové množství lidí, tak určitě musí být důvod, proč je tak zajímavý. A najednou po mě chce, abych ho vyvezl loďkou. Na loďce vyučuje z Božího slova. Může to být snad nějaký prorok, učitel. Sice je to prý tesař, ale je vzdělaný. Takových různých farizeů a zákonníků znám plno.´´ Asi takto nějak o Ježíši mohl Petr přemýšlet. Už to, že ho uposlechl, nám ukazuje na to, že k němu měl úctu. Ale to neznamená, že věděl, kým doopravdy Ježíš je.

Však i my máme úctu k moudrým a váženým lidem, aniž bychom je osobně znali. Ke kazatelům máme určitou úctu. Ale Ježíš byl a je mnohem víc, než nějaká vážená osobnost. Ovšem Petr to na té loďce potřeboval zjistit. A taky proto ho Ježíš vyzval k tomu rybolovu. Skrze tento zázrak Petrovi došlo, kým Ježíš doopravdy je. Petr se před Ježíšem pokořil. Když si uvědomil, kým Ježíš je, uvědomil si taky, kým je on sám. "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný."

Mám tu takovou zajímavost. Co myslíte, chtěl Petr, aby od něho Ježíš doslova odešel? Snad to řekl ne? ...došlo mi, že mu to řekl na lodi. Jak by od něho Ježíš mohl odejít? On by mohl, protože víme, že Ježíš umí chodit po vodě, ale Petr to tehdy nevěděl. Řekl mu, aby od něho odešel, ale přitom ho ani nenapadlo, že nemůže.

Ale vraťme se k tématu. S poznáním Ježíše přichází i poznání sebe sama. My lidé se velice rádi posuzujeme s jinými. A je velice jednoduché vidět na lidech okolo sebe, jak jsou špatní a zlí, jak chybují. To potom v porovnání s nimi jsme skoro svatí. Tu a tam taky něco malého uděláme špatně, ale většinou jsme ti lepší. Ale jakmile poznáme Ježíše, zjistíme, že v porovnání s ním, jsme ti největší hříšníci. Uvědomíme si, jak moc daleko jsme od Boha. To je a pokora, se kterou musíme přicházet před Boha.

V tomto příběhu je ovšem vidět úžasná Boží milost. Petr si uvědomí, kým je. Je pokořen. Vyznává svůj stav Ježíši. Ten ale jeho slovům nevěnuje pozornost. Pán Ježíš mohl říct něco v tom smyslu: ,,Jo máš pravdu, jsi hříšník. Tak mě zavez na břeh, já si půjdu po své cestě, ty si tu zůstaň a lov si svoje rybky.´´ ...Pán Ježíš semohl do té Petrovi hříšnosti opřít. Ale to Pán Ježíš nedělá. ALe řeknu vám, kdo to dělá. Satan. Ten se do našeho života vkrádá a jakoby prstem rejpe do našeho hříchu - jakoby to byla rána v nšem těle. Satan je ten, který nám vymlouvá, že jsme ti špatní. J to pravda. Jsme hříšníci. Ale satan je ten, který nám to neustále předhazuje. Pán Ježíš ale dělá něco jiného. Pán Ježíš nás povolává do nového života. ("Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.").
2.Korintským 5.16-17
Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

A tak se vás ptám. Jak vidíte Krista? Vidíte ho jako zbytek tohoto světa - učitele, proroka? Pán Ježíš se na to svých učedníků ptal a byl to zase Petr, kdo mu odpověděl:

Matouš 16.13-17
Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekne jim: "A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.

Jestliže ho takto i vy znáte, pak jste nové stvoření. To staré už není. Bylo, ale už není. Žel satan nalhává, že jste stále to staré stvoření. POkud znáte Krista, jste nové stvoření. Inspirujme se Petrem a ostatními. Co udělali? Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním. Nechte za sebou to staré a následujte Krista.
Pán Ježíš přichází do naší pokory a povolává nás do nového života.

List Jakubův 4.5-7
Či myslíte, že nadarmo je psáno: 'Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil'? Mocnější však je milost, kterou dává. Proto je řečeno: 'Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.' Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.

TŘI BOŽÍ PŘÁNÍ pro rok 2017

16. ledna 2017 v 9:43 | Kristián
Apoštolové se shromáždili k Ježíšovi a oznámili mu všecko, co činili a učili. Řekl jim: "Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!" Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst. Odjeli tedy lodí na pusté místo, aby byli sami. Mnozí spatřili, jak odjíždějí, a poznali kam; pěšky se tam ze všech měst sběhli a byli tam před nimi. Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem. Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: "Toto místo je pusté a je už pozdě. Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu." Odpověděl jim: "Dejte vy jim jíst!" Řekli mu: "Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?" Zeptal se jich: "Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!" Když to zjistili, řekli: "Pět, a dvě ryby." Přikázal jim, aby všecky rozsadili po skupinách na zelený trávník. Rozložili se tam oddíl za oddílem stokrát po padesáti. Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům, aby je lidu předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem. A jedli všichni a nasytili se; a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb. Těch, kteří jedli chleby, bylo pět tisíc mužů.

TŘI BOŽÍ PŘÁNÍ pro rok 2017

Nevím jak vás, ale mě tato pasáž hodně povzbudila a zaujala. A je v ní toho hodně zajímavého a určitě i povzbuzujícího. Chtěl bych vám v nich ukázat na tři Boží přání, která v našem životě Bůh chce naplnit a je jen na nás, abychom mu to dovolovali.

1. Bůh po nás chce, abychom mu sloužili, i když už nemůžeme.

K tomu, abychom pochopili toto Boží přání, je zapotřebí se vžít jak do role učedníků, tak i do role Pána Ježíše. O pár veršů dříve bychom se dočetli o tom, jak Pán Ježíš vyslal učedníky do okolí: 12 a 13. verš - I vyšli a volali k pokání; vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.
A uvědomme si, že to nebyl nějaký jednodenní výlet. Oni nejeli autama, neměli deset kufrů a zásobu jídla na desítky dnů. Pán Ježíš je vyslal naprosto nepřipravené na cestování: 8-9 verš - Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku; aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty.


Neumím si představit, že bych šel na několik dnů až týdnů jen tak bez ničeho. Honza je známý tím, že je schopný jen tak se projít z Lovosic přes Ústí až do Teplic. Přiznám se, že ani takovou cestu bych nechtěl podnikout. Jsem na to moc pohodlný. Možná tak jet se project v autě, to bych zvládl, ale ani to mě už po pár hodinách nebaví.A tak obdivuji učedníky, že se vydali na takovou cestu a to i přes to, že si sebou nic nevzali. A kdyby to bylo jen o tom chození, tak by se to ještě dalo. Ale oni během toho riskovali své životy. Mluvili o pokání. To není zrovna hezké téma, o tom ani kazatélé nechtějí tolik mluvit. Kdyby vyšli lidi povzbuzovat, tak by to putování měli o hodně lehčí, protože by je lidé rádi poslouchali a samozřejmě by je i ubytovali a pohostili. Ale oni vyšli a začali mluvit o pokání. Začali usvědčovat lidi z jejich hříchů. A divil bych se, kdyby je ani jednou lidé nevyhnali z vesnice. A Pán Ježíš je na to i upozorňoval a dal jim návod, jak se v takovém případě zachovat: 11. verš - A které místo vás nepřijme a kde vás nebudou chtít slyšet, vyjděte odtamtud a setřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim."

A nejen že jim šlo o život u lidí, ale taky si ,,zahrávali,, s duchovními mocnostmi. Osobní zkušenost s vymýtáním a uzdravováním nemám, ale věřím, že to je nesmírně vyčerpávající. Byla to podle mě zatim jejich nejtěžší cesta. Ale byli z ní nadšení, protože se jim to povedlo.

Před vánoci jsem byl s kamarády z Prahy evangelizovat v Litoměřicích v parku. A za celé dvě hodiny jsme toho moc nenachodili, protože jsme měli dva super dlouhé rozhovory. U prvního kluka jsme stáli něco kolem 40 minut a já samozřejmě měl jen takovou lehčí bundu. A během rozhovorů jsem přestával cítit prsty na rukou i na nohou. A další rozhovor trval něco málo přes hodinu. Domů jsem se vrátil na kost promrzlý, ale neuvěřitelně nadšený. Odcházel jsem z toho parku fyzicky na dně, ale duchovně povzbuzený a posílený. Ale přiznám se, že jsem byl rád, že ,,už konečně,, držím v ruce teplý čaj. Moje práce skončila, ted je čas na odpočinek.

A stejně tak i učedníci se vrátili a myslím, že fyzicky byli vyřízení. Utrmácení, nohy měli prošoupané a plné puchýřů, a navíc měli hlad. Ale stejně jako já po té evangelizaci, i oni přišli za Ježíšem duchovně posilněni, nadšení z toho, jak je Bůh tou cestou provázel. ,,Konečně je to za námi, konečně si můžeme dát ten teplý čaj, najíst se, dát si koupel a pořádného šlofíka. Svojí práci máme za sebou,,. Alespoň tak bych po takové cestě myslel já.

Ale sotva se zastavili, ani se nestihli najíst, a už zase musejí cestovat lodí pryč, na odlehlé místo. Možná si řekli: ,,no tak ještě tedy trošku zamakáme a potom konečně budeme sami a tam už si konečně dopřejeme odpočinek,,. Už byli na pokraji svých sil a to ještě netušili, že je čeká ještě několikahodinové kázání.
Krásně si to lze představit na jednom takovým příkladu. Představte si, že běžíte maraton. Po třech hodinách běhu konečně doběhnete do vysněného cíle vyčerpaní, ale šťastní, že už jste konečně tam. Ale najednou vám někdo řekne, že je zapotřebí doběhnout ještě několik kilometrů. Nevím jak vy, ale já bych se určitě naštval a ta radost, kterou jsem měl by se náhle vytratila. S vypětím všech sil jsem doběhl do cíle a najednou mám ještě běžet dál?Já osobně bych se tzv. začal topit ve své sebelítosti.

A i učedníci se tak možná cítili, není to tam přesně napsané, ale je zjevné, že se do jejich života vkrádal pesimismus. A nemůžeme se jim divit. Nejen, že museli odplout na lodi a potom poslouchat několikahodinové kázání, ale taky je Pán Ježíš pověřil tím, aby nasytili více než 5 000 mužů - verše 35-37 Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: "Toto místo je pusté a je už pozdě. Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu." Odpověděl jim: "Dejte vy jim jíst!" Řekli mu: "Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?"
Ale mě se na tom líbí, že přestože ten úkol dal Pán Ježíš učedníkům, tak ho nakonec vyřeší za ně. Oni nevědí, jak to vyřešit, ale Pán to ví.

A tak jsme li Ježíšovými učedníky, nemůžeme čekat, že následování Ježíše bude procházka růžovým sadem. Naopak. Bůh po nás chce, abychom mu sloužili, i když už nemůžeme. Buďme vytrvalí.
Jakub 1.2-4 Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.

2. Bůh po nás chce, abychom důvěřovali jeho moci.

Snažil jsem si představit to, jak se asi museli učedníci cítit, když jim Pán Ježíš řekl: "Dejte vy jim jíst!" . A taky by mě zajímalo, jak se u toho Pán Ježíš tvářil. Když jsem nad tím vším přemýšlel, uvědomil jsem si, že kdyby mi někdo dal takový nemožný úkol, asi bych se tomu zasmál, ale nemyslel bych si, že to ten dotyčný myslí vážně. Ale kdyby to ten člověk myslel nadále vážně, dost by mě to vykolejilo a rozhodilo.

Už jste někdy udělali hostinu pro 5 000 lidí? Docela veliká zodpovědnost ne? Já osobně bych nezvládl asi ani pro 20 lidí, natož pro 5 000 mužů. Ale co kdyby vám Pán Ježíš řekl, abyste nasitili těch 5 000 lidí? V takový okamžik by v nás začala působit bezmocnost. ,,Já mám pohostit 5 000 lidí? To nikdy za celý můj život nemůžu zvládnout! Vždyť ani neumím pořádně vařit, nemám prostředky, nemám dostatek lidí, potravin, nemám pro to zázemí, k tomu bych potřeboval stovky kuchařů a stovky kuchyní. To je Pane Ježíši nemožné. Ty po mě chceš něco, co já nedokážu.,,

A je to pravda. Z vlastní síly nikdy nemůžeme vykonat Boží rozkazy. A přitom každodenně na svou vlastní sílu spoléháme. Já udělal toto, já uzvednu toto, já umím toto, já já já. A přitom čím bychom byli bez Boha? Vždyť jsme jako stébla trávy, jako pára, co tu je a už není.

A co učedníci, myslíte, že oni nespoléhali na Boží moc? Vždyť ještě před chvílí uzdravovali a vyháněli démony! Tehdy se opírali o Boží moc, bez ní by to nešlo. Ale jakto, že vzápětí se problému postaví se svou vlastní silou? Vždyť jejich první řešení, jak by mohli nasytit 5 000 mužů, bylo jít do obchodu a nakoupit jídlo. Vidíte ten kontrast? Před chvílí vyhánějí démony a teď by kupovali za peníze jídlo. Oni tam na té hoře zapomněli na Boží moc. Zapomněli, že pro Ježíše nic není nemožné.

A já se vždy divím, jak na to ti apoštolové mohli zapomenout. Říkám si: ,,Petře, tys neviděl, jak Pán Ježíš uzdravoval, Jakube, tys tehdy nebyl na té lodi, když Pán Ježíš utišil bouři a ty Jane, nezažils, jak Pán Ježíš vzkřísil Jairovu dceru? Chlapi, kdbyste to nezažili, tak bych se nedivil, že se nedokážete spolehnout na Ježíšovu moc. Ale když jste to vše zažili, jakto, že teď byste chtěli nakupovat chleby za peníze? A ani potom, když po nich chtěl ty chleby a ryby, nevěřili tomu, že by to mohlo stačit. Cožpak ty zázraky předtim nebyly dost veliké?,,
A takovéto myšlenky mě napadají vždy, když čtu o tom, jak znovu a znovu učedníci zapomněli důvěřovat Ježíši a překvapuje mě, že s nimi měl dostatek trpělivosti a stále je přesvědčoval o své moci. Ale jak takhle nad tím přemýšlím, uvědomuji si, že my nejsme o moc lepší oproti učedníkům. Sami také zapomínáme na Boží jednání v našich životech. Každý jsme v našich životech zažili Boží zázraky, ale když příště přichází problém, zapomínáme na ten předešlý Boží zásah a znovu se strachujeme. Jsme stejní, jako učedníci.

A tak mám pro nás všechny výzvu. Začněme si zapisovat Boží zázraky v našich životech, co je na papíře, na to se spíš nezapomene. A až na nás budou přicházet pochybnosti o Boží moci, můžeme si připomenout to, jak Bůh v našem životě působil dříve. Věřím, že nám to může dodat odvahu plně se spoléhat na Boží moc.
Přísloví 3.5 Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej.


3. Bůh po nás chce, abychom se vzdali všeho pro něho, i když to má znamenat, že už nám nic nezbyde.

Ještě bych se chtěl krátce zamyslet nad tímto třetím Božím přáním. V těch předešlých bodech jsem jakoby ukazoval špatné vlastnosti učedníků, ale nerad bych, abychom domů odcházeli s tím, jak moc špatní a slabí vlastně byli. A tak bych v tomto bodě chtěl vyzdvihnout jednu úžasnou vlastnost, kterou učedníci měli a věřím, že i po nás jí Bůh žádá.

Učedníci se na Ježíšův rozkaz dokázali vzdát všeho. A že to nebylo jen jednou. Už jsem dneska o tom mluvil. Poprvé je to vidět o pár veršů dřív, právě tehdy, když je Ježíš vysílal do okolí kázat. Tehdy jim přikázal, aby si sebou nic nebrali: 8-9 verš - Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku; aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty.

Tomu říkám důvěra. Dokázali se vzdát všeho. Máte u sebe mobil? Máte u sebe peněženku? Dokážete si vůbec představit, že byste chtěli jít pěšky do Prahy a nevzali byste si ani peněženku? Jen hůl a ty šaty, které na sobě máš. Tomu říkám odvaha.
A tuto odvahu můžeme vidět i v dalším příkladě: 38 verš - Zeptal se jich: "Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!" Když to zjistili, řekli: "Pět, a dvě ryby."

Přestože nevěřili, že by to množství mohlo stačit k nasycení všech 5 000 lidí, přesto se nebáli vydat všechno, co měli. A nejen, že dali všechny chleby, ale ještě k tomu přidali ryby. Vždyť Pán Ježíš po nich chtěl jen chleby. Neřekl: Kolik chlebů a ryb máte? ...On chtěl jen všechny chleby. A učedníci mu dali jak všechny chleby, tak i k tomu ty poslední dvě ryby. A to podotýkám, že ten den ani nestihli jíst: 31. verš - Řekl jim: "Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!" Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst.
Hladoví a unavení rybáři se nebáli Ježíšovi vydat to poslední jídlo, co tam sebou měli. Hlad měli, ale přesto dali Ježíši víc, než on žádal.

A víte, co je na tom úplně nejlepší? Že v obou případech nakonec byli učedníci přesyceni. Když přišli z té misie, tak byl nasycen jejich duch. A když vydali své poslední jídlo, tak se nejen najedli do syta, ale ještě se sebralo takové množství jídla, že to mohli rozdávat.

A stejně to máme i my. V našich životech jsou věci, které jsou pro nás důležité a bez kterých se nedokážeme obejít. A nemusejí to být ani špatné věci a ani to nemusejí být hmatatelné předměty. Ale zkusme se jich čas od času vzdát pro Krista. A on nám dá něco mnohem lepšího, v našich očích nepředstavitelného. Nezapomeňme, že každý okamžik nám Ježíš pomáhá, a když už nevíme, kde brát sílu, tak je to on, kdo začíná dělat zázraky. Kéž je to Pán Ježíš, kdo bude naším průvodcem v roce 2017.

2. Timoteovi 2.1-4
A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše, a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné. Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše. Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života; chce obstát před tím, kdo mu velí.

Dva blázni

14. listopadu 2016 v 9:17 | Kristián
Lukáš 12.13-21
Někdo ze zástupu ho požádal: "Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví." Ježíš mu odpověděl: "Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?" A řekl jim: "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má." Pak jim pověděl toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: 'Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?' Pak si řekl: 'Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.' Ale Bůh mu řekl: 'Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem."

Dva chudí blázni

V tomto textu bych rád poukázal na dva muže, kteří byli v Ježíšových očích chudí blázni. Z podobenství je jasné, že jedním z nich bude muž, který měl velikou úrodu a spoléhal na své bohatství. O druhém muži, se tento text tolik nezmiňuje a možná není ihned patrné, o koho jde. Tento chudý blázen je na samém začátku příběhu, ve 13. verši.
Někdo ze zástupu ho požádal: "Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví."
Bible ho nenazývá bláznem, ale věřím, že pro Pána Jžíše byl stejným bláznem, jako ten se stodolami. Za Ježíšem přichází muž, který se hněvá na svého bratra. Na tomto muži jsou vidět dvě vlastnosti, se kterými také každodenně zápasíme a proto bych se nad nimi rád pozastavil.

První z nich je PÝCHA. Když jsem přemýšel, proč vlastně tento muž šel právě za Ježíšem, ihned mě napadla normální a běžná odpověď: ,,Protože Pán Ježíš byl považován za moudrého, nazývali ho Mistrem (Rabbi- učitelem), a tak není nic divného, že za ním lidé chodili a prosili ho, aby jim poradil a pomohl. Ale po delším uvažování mi došlo, že ten muž si tam přišel zvednout své ego, posílit svou pýchu. Jeho bratr dostal dědictví a rozhodl se, že si ho nechá. Právně je vše v pořádku, ale morálně to není správné. Přeci jen je normální, že se sourozenci rozdělí o dědictví. Tento muž se cítil ukřivděně, protože nedostal, co by si správně zasloužil. To byla rána pro jeho hrdost a tak potřeboval od někoho tzv. pofoukat rány. A právě okolo šel Ježíš, ten moudrý učitel, který mu určitě dá za pravdu a snad něco řekne jeho bratru. Není lepší osoby, která by mu mohla dát za pravdu. Koukej Ježíši, jaké bezpráví se mi děje! Já nedostal to, co jsem si zasloužil! Běž prosim tě za mým bratrem a řekni mu, že jsem měl pravdu. Běž a řekni mu, ať mi ty peníze, domy a pole dá. Vždyť mu toho ještě zbude hodně. Mám se dobře, ale on se má líp. Tak za ním běž a řekni mu, ať mi taky něco navalí, abychom se měli stejně. Asi takhle nějak ten muž přemýšlel. A doufal, že mu Ježíš dá za pravdu. Čekal, že mu řekne: To není možné, jakto, že ti tvůj bratr nedal polovinu toho dědictví? To je ale sičák, lakomeček. Přiveď mi ho, já mu domluvím.

Ale to Ježíš neudělal. On tomu muži nepofoukal pýchu, ale naopak ho napomenul. Ve 14. verši Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodnčím? Jakoby Pán Ježíš řekl: Chlape! Myslíš, že jsem přišel na tento svět kvůli tomu, abych řešil vaše spory? Myslíš, že jsem přišel na svět proto, abych ti zvednul ego, dal ti za pravdu? Já přišel kvůli jinému bohatství, než co nabízí tento svět.

A možná že i my přicházíme za Ježíšem s různými problémy a můžeme být třeba i jako ten muž v zásadě v právu. Ale to, co nám nejvíce vadí, je naše pokořená pýcha. Přicházíme za Ježíšem a chceme, aby nám dal za pravdu a aby ty druhé napomenul. Chceme, aby nám dokázal, že my jsme ti co mají pravdu, ti dobří, aby nám potvrdil, že my jsme ti chudáci.Není nic špatného na tom, přinášet před Ježíše svá trápení, ale naučme se zároveň přicházet k němu s pokorou. Inspirujme se apoštolem Pavlem, když psal do Korintu: A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. 2.Korintským 12.7-9


Pojďme ještě jednou do toho prvního verše a podívejme se na tu druhou vlastnost-a to VLASTNÍ LIDSKÁ MOUDROST
Někdo ze zástupu ho požádal: "Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví."
Je zde zjevné, že si ten muž za Ježíšem nejen přišel postěžovat a nechat pofoukat svou pýchu, ale navíc přišel za Ježíšem s jasným cílem. Ten člověk nepřicházel pro radu. Nezeptal se: Mistře, co si myslíš. Měl bych od svého bratra žádat část dědictví, které dostal? Ten muž za Ježíšem šel s jasným cílem. Aby mu Ježíš dal za pravdu a aby jeho bratru vynadal. Ten muž věděl přesně jak to vyřešit a tak šel za Ježíšem, a řekl mu, co má udělat.
Nevím jak vás, ale mě to celkem dost usvědčuje. Častokrát si myslíme, že víme naprosto přesně, co je pro nás nejlepší. Nepotřebujeme se Boha na nic ptát, protože my sami nejlépe víme, jak to vyřešit. A tak přicházíme za Ježíšem jen kvůli tomu, aby nás vyslechl a udělal to přesně podle našeho plánu. Častokrát jsem si až zpětně uvědomil, že jsem za Ježíšem přicházel proto, aby mi pomohl, ale přitom jsem mu nechtěl dovolit to udělat jinak, než jsem já sám chtěl. Jako bych řekl: Pane Ježíši, mám takový a takový problém a potřebuji, abys ho vyřešil. Rád bych, abys to udělal tak a tak. A pokud bys to chtěl udělat jinak, tak to raději nedělej. Ježíš se ale nedrží našeho plánu, ale svého. On si nenechá radit jak co dělat v našich životech.Nebojme se Ježíši vydávat své problémy, ale zároveň nezapomeňme na to, že je pouze a jenom na něm, jakým způsobem to bude. Podřizujme se Boží vůli. Vždyť i v modlitbě Páně se modlíme: Buď vůle tvá, jako v neby, tak i na zemi. Jak se tuto modlitbu můžeme modlit, když mu nejsme schopni plně vydat své životy?

Pojdme se ale podívat na toho druhého blázna, o kterém se Pán Ježíš zmiňuje v podobenství od 16. do 21. verše.
Pak jim pověděl toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: 'Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?' Pak si řekl: 'Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.' Ale Bůh mu řekl: 'Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem."

Na tomto chudém bláznu bych rád ukázal další dvě vlastnosti, kvůli kterým je v Božích očích chudý. První z nich je NESPOLÉHÁNÍ SE NA BOHA.
Tento muž se spoléhal a na to, že ze svého bohatství bude dlouho a pohodlně žít. Myslel si, že už si zajistil skvělou budoucnost. Zapomněl na to, že si nemůže svůj život prodloužit ani o sekundu. Zapomněl, že jeho život není v jeho rukou. A záměrně říkám ,,ZAPOMNĚL,, protože ten muž se nemohl vymluvit na to, že o Bohu nevěděl. Nemohl říct: ,,Nikdo mi neřekl o Bohu, o tom, že má můj život ve svých rukou. Kdyby mi to někdo řekl, tak bych se neopíral o své bohatství.´´

Jak to můžu vědět, že ten muž věděl o Bohu? Je to jednoduché. Pán Ježíš byl převážnou část života obklopen židy a pohané pro většinu z nich byli ta největší spodina. Pán Ježíš toto podobenství říkal židům (izraelcům), a z toho je jasné, že nemohl mluvit o nějakém pohanovi. Když Pán Ježíš říkal toto podobenství, mluvil o muži, který od malička vyrůstal ve víře v Boha. Byl to náboženský člověk. Proto nemůžeme říct, že nás, křesťanů, se to nemůže týkat. Ale přesto jen kolikrát za den na Boha zapomeneme a spoléháme se na jiné věci? Na svou práci, na svou rodinu, na své přátele. Těch věcí, na které se můžeme spoléhat, je hodně. Ale ani jedna není ten ,,pevný kotevní bod,,.

V bibli je plno bohatých lidí, kteří se opírali o Hospodina, kteří byli bohatí nejen před tímto světem, ale i před Bohem. Jedním z nich byl Abrahám a rád bych vám ukázal ten rozdíl.
Genesis 13.1-11
I vystoupil Abram z Egypta se svou ženou a se vším, co měl, do Negebu; byl s ním i Lot. Abram byl velice zámožný, měl stáda, stříbro i zlato. Postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan, k místu, kde předtím postavil oltář; tam vzýval Abram Hospodinovo jméno. Také Lot, který putoval s Abramem, měl brav a skot i stany. Země jim však nevynášela tolik, aby mohli sídlit pospolu, a jejich jmění bylo tak značné, že nemohli sídlit pohromadě. Proto došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova. Tehdy v zemi sídlili Kenaanci a Perizejci. Tu řekl Abram Lotovi: "Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři. Zdalipak není před tebou celá země? Odděl se prosím ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo." Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská. To bylo předtím, než Hospodin zničil Sodomu a Gomoru. Proto si Lot vybral celý okrsek Jordánu a odtáhl na východ. Tak se od sebe oddělili.

Abramovi a Lotovi Bůh tak žehnal, že už nemohli být spolu. Abram byl Lotův strýc a tak si sám mohl určit, kam jít a Lota poslat na druhou stranu. Ale Abram udělal něco nečekaného - nechal Lota, ať si vybere kam chce jít. ,,Hele Lote, koukni se kolem a vyber si, kam chceš jít, já půjdu na opačnou stranu.´´ Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská.

Kdo z nás, kdyby dostal na vybranou, by si nevybral tuto zemi? Abram ji určitě nepřehlédl a mohl si ji vzít, ale přesto nechal Lota, ať si ji vezme. A proč to udělal? Protože důvěřoval Bohu. Bůh mu dal zaslíbení, že dostane celou Kennánskou zemi (viz Genesis 17.4-8) a Abram na tento slyb nezapomněl a plně Hospodinu důvěřoval, a proto mu bylo jedno, kam půjde. Bůh mu slíbil, že mu bude žehnat, že ho rozmnoží, a tak je jedno, kam půjde. Ale Lot se spoléhal na své oči a všichni víme, jak to dopadlo.

Proto vezměme si příklad z Abrama. Důvěřujme Božímu slovu, spoléhejme se na každé slovo, které k nám Bůh promluvil. V bibli nám dává mnoho zaslíbení. Stačí jen svůj život Bohu každý den vydávat.

Druhým důvodem, proč ten boháč byl v Božích očích blázen, bylo MNOHO SNAHY PRO ŠPATNOU VĚC.
Na tuto myšlenku mě přivedla nedávná zpráva o úmrtí advokáta Zdeňka Altnera, který zemřel v pondělí 7.listopadu. Tato zpráva zaplavila jak český internet, tak i všechny české televize. Do pondělka jsem tohoto muže neznal, ale přesto mě jeho smrt určitým způsobem pozastavila a přinutila se zamyslet. Připomněla mi toho muže z podobenství. Kdo jste pana Altnera neznali, byl to advokát, který pomohl politické straně ČSSD získat Lidový dům v Praze. Za tuto soudní výhru dostal několi milionů, ale jemu to nestačilo a tak se začal v roce 2000 s ČSSD soudit. Tento spor trval několik let, až ho letos soudci rozhodli ve prospěch pana Altnera. Tomu ČSSD měla vyplatit něco přes 300 milionů. Ta se samozřejmě odvolala a tak se spor posunul k Nejvyššímu soud a pan Altner se tedy nedožil svého finálního vítězství. Jeho syn prohlásil: "Jen jsme moc smutní, že se otec žádného plnění nedočkal´´


Když jsem toto četl, bylo mi toho pana Altnera líto. Celých 16 let obětoval tomu, aby získal veliké bohatství. A když už byl skoro u toho jeho vysněného cíle, Bůh si ho povolal. Úplně zmařené roky života pro něco, co si ani nestihl užít, natož co by si s sebou vzal na věčnost. Jak moje babička často říká, u nebeské brány budeme platit pouze čistým srdcem. Nic jiného tam nebude mít cenu. A stejně o tom mluví Pán Ježíš v tom podobenství.
V podobenství vystupuje bohatý muž, kterému se hojně urodilo. K tomu, aby se mu hojně urodilo, bylo zapotřebí dvou věcí. První z nich je PÍLE a druhá POŽEHNÁNÍ. Ani bez jedné to nejde. Ten muž byl bohatý, takže to nejspíš nebyl on, kdo by oral a zaséval, ale přesto musel strávit plno času nad plánováním, musel své poddané řídit a hlídat. Bylo to jeho živobytí a tak je jasné, že se musel snažit. A nebyla to marná práce, Bůh mu požehnal a tak se mohl těšit hojné úrodě. A co bych chtěl zdůraznit, není nic špatného na tom být pracovitý. Vždyť apoštol Pavel v 2. listě Tesalonickým 3.10 píše: Kdo nechce pracovat, ať nejí.

Problém ovšem nastává, když se naším životním cílem stane honba za bohatstvím, kariérou nebo čímkoliv jiným, co je pomíjivé. V tom Bůh viděl a vidí marnost. Jak píše Šalomoun v knize Kazatel 1.14 Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.
A nebo o pět kapitol dál v 5.12.-15: Je zlý neduh, který jsem pod sluncem viděl: vlastníkovi je ke zlému bohatství, jež střeží. Po úmorné lopotě může o bohatství přijít a syn, jehož zplodil, stojí s prázdnou rukou. Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo. A také to je zlý neduh: Každý odejde, jak přišel. Jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr?

A tak ponaučme se z tohoto muže. Zkoumejme náš životní cíl. Co je v mém životě nejdůležitější? Pro co jsem ochotný obětovat svůj život? Ten muž usiloval o bohatství a přitom byl před Bohem chudý. Ježíš nám nenabízí bohatství tohoto světa, ale nabízí nám o mnoho vzácnější bohatství - věčný život v Boží přítomnosti. Na to zaměřme svou pozornost, kéž je to každý den naším cílem.

Koloským 3.1-2
Protože jste byli vskříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.

Důvod k reptání?

12. srpna 2016 v 15:05 | neznámý - Dobrá setba
Jestliže máš v ledničce dost jídla, máš šaty k odívání, střechu nad hlavou a lůžko ke spánku, pak jsi bohatší než 75% světového obyvatelstva.
Máš-li peníze na kontě a ještě něco v peněžence, patříš k těm 8% obyvatel země, kteří tvoří zámožnou vrstvu.
Jestliže jsi dnes ráno vstal, máš se lépe, než miliony lidí, kteří tento týden nepřežijí.
Vlastníš-li bibli, je ti neobyčejně požehnáno. Třetina lidstva nemá přístup k Božímu psanému slovu.
Máš-li ještě rodiče a ti jsou stále ještě ve šťastném manželství, pak patříš k výjimkám v naší zemi.
Jestliže věříš v Pána Ježíše jako svého Vykupitele, patříš k té nejpožehnanější části lidí na tomto velkém světě.
Jestliže ses včera modlil za konkrétní věci a dnes snad také, pak patříš k malé šťastné menšině, která věří, že Bůh slyší a vyslýchá modlitby.
Můžeš-li číst tyto řádky, jsi na tom mnohem lépe, než téměř dvě miliardy lidí, kteří neumějí číst a psát.

Pročpak jsi ještě nespokojen? Máš všechny důvody k tomu, abys byl vděčný!

Novoroční modlitba (2014/2015)

12. srpna 2016 v 14:49 | Kristián Zajíc
Hospodine můj drahý, nechci žádné věci či dary. Sám jsi mě naučil, že mám nejprve hledat tvé království a slíbils, že poté mi dáš všechno ostatní. Nežádám tedy nic jiného, než abych tě toužil hledat a následovat každý den, abych každý den nabýval tvé moudrosti, abych měl takovou lásku k lidem, že bych se jednoho dne před tvým trůnem za ni nemusel stydět a abych vždy mohl být zrcadlem, co odráží tvou neskutečně velikou LÁSKU k nám. Věřím, že až získám tyto věci, nebudu už žádné jiné věci chtít. Nic víc nepotřebuji a nechci, než tebe a tvou blízkost. Amen

Kam dál